3 sekundy

22:21:21
Všude šero, jen světlo pouličních lamp se dralo úzkým oknem do podkrovního pokoje a mírně ozařovalo jeho stěny. Venku poletovaly sněhové vločky. Co chvíli měnily směr, jak si s nimi vítr pohrával. Chlapec seděl na staré rozvrzané židli, ruce mu spočívaly na těžkém dubovém stole. Jen oči mu zářily do tmy. Dýchal rychle a pravidelně, za krkem ho mrazil studený pot. Triko se mu nepříjemně lepilo na záda. ... Neustále sekýrování, kibicování, nenávidím to. A oni to dobře vědí. Snad proto s tím nikdy nepřestanou, budou pokračovat do té doby, než se z toho zblázním. Pořád otravují se školou. Jsem snad Einstein a Lenin byl stejně blb. A učitelé jsou taky, když mi neustále opakují ten jeho prý památný slogan. Jak to bylo. No ano. Učit se.... a pak to ten hlupák ještě třikrát zopakoval. Už odmala si pamatuji: „Už spíš?" To mě nehorázně vytáčelo. Snad si mohu jít spát kdy chci... To ona nepochopila. Otec? Nikdy se mnou nebyl, když jsem potřeboval povzbudit. Jako na tom památném postupovém zápase. Nakonec jsem se musel místo otci se svými zážitky zpovídat správkyni. Přítelkyně mě samozřejmě opustila, no co, říkala, našla jsem si lepšího. No co říkal jsem já, tak ať. Vevnitř mě to ale žralo a žere pořád....
„Už spíš broučku?" „Ještě ne, ale už brzy..."

22:21:22
Jeho ruce se neustále zmítaly po desce stolu. Nervózně si hrál s prsty, až něco nahmatal. Ruce se mu zachvěly. Ve světle probíjejícím se z ulice do šedého pokoje se zaleskl chladný kov. Třesoucí se rukou předmět dopravil až k pravému spánku. Ta věc mu sice na okamžik podklouzla po upocených vlasech, ale druhou rukou vše zachránil a nasměroval předmět do správné polohy.
„Už spíš dítě?" „Ne, ještě ne, ale už za chvilku..." Stiskl spoušť.

22:21:23
Kulka se v hlavni zběsile roztočila a těšila se, jak své lesklé zuby zakousne chlapci přímo do toho jeho mladého spánku. Zornice rozšířené jako kočka hledající ve tmě svojí kořist. V židli absolutně rovně až prkenně jako voják nastoupený před velitelem. Kulka už se dotýkala chlapcovy hlavy, prohýbala jemně jeho lebku potahující kůži. ...Už je to tady. Konečně budu mít pokoj. Klid. Ano, to je přesně to, co jsem celou dobu chtěl. Nic jiného jsem si nikdy nepřál tolik, jako mít trochu času jen pro sebe. Žádné protivné matčino ječení, ani otcovy ubohé připomínky k jeho vzhledu. Vzpomněl si na Vánoce. Vánoce, které s rodiči trávili. Pamatoval si svoje lesklé oči, když viděl na stromečku zapálené prskavky a hromadu dárků pod ním. Pamatoval si, jak ho matka utěšovala, když šel první den do školy. Před očima viděl, jak jí pláče do náruče, ale dodala mu sílu, aby to zvládl. Vlastně vždycky ho podporovala ve všem, co dělal. I v absolutních hloupostech. Vždy byla na jeho straně. Otec se staral, na to nesmí zapomenout. Dřel se jako kůň. Bral dvojnásobné směny, aby uživil rodinu. Vlastně pro nic jiného než pro rodinu nežil. Znova viděl, jak rozbaluje dárky. Strhává balicí papír, radostně zavýskne, ohlédne se a spatří roztažený úsměv rodičů od ucha k uchu. Nechci umřít. Sakra já nechci umřít!!! V oku se mu začínala tvarovat slza. Než se ale stačila zformovat do řádné kapky, kulka se zahryzla do masa. Proletěla skrze mozek a když vylétala z chlapcovy hlavy, utrhla a vzala s sebou kus lebky. Krev se rozstříkla po pokoji do rudého vějíře. Hlava s tupým nárazem dopadla na stůl. Oči otevřené, vyděšené i unavené zároveň. I křečovitý trhavý pohyb ruky, poslední známka chlapcova zpackaného života, ochabl. V ovzduší se vznášel pach střelného prachu a kyselý odér krve.
„Už spíš chlapče?" „Ano, už spím. A prosím tě, až budeš odcházet, zatlač mi oči..."