Plamínky života

Existují dny, kdy vám i obyčejná maličkost vykouzlí úsměv na tváři. Jsou to ty časy, kdy radostně skáčete z postele a těšíte se z nastávajícího dne. Pak jsou tu ovšem dny, kdy se vám spí nepohodlně a ráno nejste schopni zvednout ruku a vypnout (naivně se snažící) budík ohlašující začátek dne, který ve vašem případě pokračuje následovně: “Au!” do hlavy, “Bum!” do nohy a potom ta nepříjemná situace, kdy se probouzíte s obličejem ve vaší snídani.
Pro mě dnes naštěstí platil první případ. Už při probouzení jsem měla zvláštní pocit štěstí a cítila jsem, že dnešek bude něčím výjimečný. A protože byl víkend a já byla v tomhle harmonickém rozpoložení, rozhodla jsem se hned po všech ranních rituálech vyjít si na procházku do lesa.
Vyjít si do přírody pro mě není problém. Po špatné zkušenosti s městem se rodiče rozhodli přestěhovat se dál od lidí, přesněji do rodinného domku v severních Čechách. Bydlíme tu teď necelý rok a nikdo si zdejší prostředí nemůže vynachválit.
Po snídani jsem tedy hodila batoh na záda a vyrazila.
Prašná cesta vedoucí do lesa se pod žárem slunce vlnila jako hladina vody. Lesní vánek nechával klasy tančit a tiše šeptat tajemství, která přinášel z lesa. Kapky ranní rosy zase zrcadlit svoji sílu.
Příroda je chytrá, nenechá si ublížit. Můžete ji zkusit předběhnout. Ale co je váš odhad vůči rozbouřeným peřejím ukrývajícím v sobě život a smrt zároveň? Vaše síla vůči síle severního větru? Mrazivé masy co vás v mžiku znehybní. Váš spasitel a démon zároveň. Je lepší se mu podřídit..
S lesním vánkem přilétl i skalní orel. Jeho mohutné paže čeřící vzduch hlásaly další varovné znamení. Toho pohledu není hoden každý. V zobáku drží své vítězství, šedou polní myš dávno nevnímající své okolí. Kruté, ale nezbytné. Tak jako boj který se ve stejné chvíli odehrává na jedné z majestátních hor obklopujících toto jinak tiché a klidné údolí. Mladá srnka snažící se uniknout z mříží lesních keřů je v ohrožení. Zatím neví, že její nepozornost bude příčinou její záhuby. Nebo snad ne? Rys ostrovid klidně vyčkává v obětí skalních kamenů. Lesní ptactvo se bouří na poplach. Koruny stromů osvětlené paprsky slunce jim slouží jako velké pavlače. “Tamten černý vzadu vsází na kočku!” “Blázne, srna uteče. Je to mladé a pružné zvíře.”dohadují se hlasitě.
Vysoké ostružiní nakonec prohrává a vyděšená srna konečně ucítí hutné pyžmo nebezpečí. Začíná panikařit a vysokou rychlostí se rozbíhá neznámo kam. Pozorný ostrovid na nic nečeká a odvážně se vrhá vstříc svému cíli.
Mezitím malé medvídě dole v údolí dostává životní lekce od své mámy. Ta s mateřskou péčí a starostí pozoruje jeho pokroky při lovu ryb. Mládě ale ve svojí rozpustilé děckosti ztrácí rovnováhu a padá do řeky, která ho tiše pohltí. Máma se zděšeně vrhá mezi proudy vody. Její malé při boji s gravitací pomalu ztrácí sílu. Těžká váha je ale v tomto případě výhodou a medvědice brzy dohoní své mládě a jemně, avšak pevně, ho tiskne ve své tlamě.
Mladá srna teď leží tiše schoulená v kmenu starého stromu. Rys ji už skoro měl, když v tom mu příkrá sráz jakoby naschvál podrazila nohy. Jeho mladé dnes tedy bude o hladu.
Spravedlnost? Tu zde nehledejte. Spoléhat se sám na sebe a nikdy neztrácet pozornost. To je heslo džungle.
A já pozorujíce tohle dějství pomalu se otáčím a vracím se zpět domů. Při cestě mi včelky zpívají píseň o jednom velkém záhadném světě a já jim souhlasně přikyvuji. Ranní rosa, která se ještě nepřestala chlubit svojí čistou krásou mi ze zvyku mokří tenisky.
Hlavou mi víří symfonie myšlenek a já jen tiše jdu a nechávám je plynout. Co jsou moje problémy oproti těm vašim?
Už jsem u dveří a ještě naposledy se otočím. Tak ať mír dál zůstává s touto krajinou...