Křik

Sedím u dveří v pokoji. Vzlykám. Křičí, opět křičí. Nejde to vydržet. Proč se brali?! Nedokážu si na to sám odpovědět. Proč mě měli?! Tolik otázek. Tolik starostí. Mám chuť to ukončit, aby měli o jednu velkou starost míň. Utírám si mokré oči. Vstávám . Zamykám dveře. Křik je větší, jdu k oknu. Slyším otce, „Otevři ty dveře ty spratku!“ „Neoslovuj ho tak!“ opětuje matka. Otevírám okno. Venku je zima, oklepu se. Jedna noha na topení a už jsem v okně. Zase brečím. Dívám se dolů. Pár lidí se zastavilo, jen se dívají, nic nedělají. „Otevři prosím ty dveře“ slyším matku. „Uhni, já je vypáčím“ říká otec. Pouštím se, padám. Slyším jak se otevírají dveře, potom křik. Zavírám oči. Dopadnul jsem, necítím tělo, oči po chvíli pomalu otevírám . Vidím, kdo to křičí. Moje matka. Vidím, jak brečí. Padají ji slzy dolů, jedna mi spadne na pusu. Zavírám oči. Je konec.