Sen

Je noc za pět minut půlnoc. Koukám z okna, přemýšlím o životě, je to pes. Lehnu si, usínám. Pořád ten stejný sen. Běžím lesem, svit měsíce září, je úplněk. Běžím dál, ale kdo vlastně jsem? Dobrá otázka. Slyším lidské kroky. Instinkt mi říká, uteč. Zrychluji, stále víc a víc. Po chvíli už kroky neslyším. Zpomaluji. Zastavím se u řeky. Dále po proudu vidím v dáli noční oblohu posetou rojem hvězd a úplně nahoře svítí měsíc ve své plné kráse. Kouknu se do řeky. Zděsím se, ale zároveň jsem na sebe hrdý, pyšný. Kdo tedy vlastně jsem? Jsem tygr, zářivě bílý tygr se sytě černými pruhy, kalně modré oči. Mé tmavé oři splývají s hladinou. Měsíc vstoupil do jiné polohy, svítí přímo na mne. Napřímím se, začínám zářit. Je to nádherný pocit. Zbystřím oči, uši, nastavím vousky. Opět slyším ty kroky. Je jich stále více, velký dupot. Blíží se, bojím se, sejdu ze záře, běžím. Řeka se vzdaluje, poté mizí. Už nevidím ani měsíc. Míhám stromy. Všechno se mi točí. Zatemňuje se mi. Kroky ustaly. Běžím dál, nemohu se zastavit. Motám se, zakopnu, padám. Zaostřuji. Padám z útesu. Zděsím se. Zařvu, rozléhá se to všude, jedna velká ozvěna. Už vidím zem, říkám si „proč?“. Zavírám oči. Sedím na posteli, teče ze mne pot. Přemýšlím, proč se mi tento sen zdá poslední půl rok pořád. Možná musím něco změnit. Možná to potom přestane. Podívám se na hodiny, je 5:43. Stávám, oblékám se, na snídani nemám chuť. Vycházím z domu, v pomalém tempu jdu do práce. Je ještě tma. Jdu kolem lesa, mrazí mne v zádech, zdá se mi povědomí. Najednou slyším za sebou kroky, stejné kroky jako v tom snu. Zpanikařím. Běžím. Dobíhám do práce. Už opravdu nevím co dělat. Není mi opravdu dobře.
Je večer, nemyslím skoro na nic jiného než na ten sen, na ty kroky. Seděl jsem celý den v kanceláři a skoro žádnou práci jsem nezvládl udělat. Proč se pořád opakuje. Co mi to chce říci? Je deset hodin. Jsem unavený, nevyspalí. Zaléhám do postele. Budím se zpocený, zdál se mi opět ten sen. Proč je to pořád stejné? Co když musím opravdu něco změnit, možná musím… Nechci na to myslet. Je deset ráno, sobota.
Už je pátek, po té úporné sobotě se mi zatím nic nezdálo, možná to přestalo. Je to lepší pocit, ale od toho dne mi není opravdu dobře. Byl jsem i v nemocnici, nevědí co mi je, zítra tam jdu na pozorování. Nesnáším nemocnice. Viděl jsem zde umírat své rodiče a svého mladšího brášku. Umřel v 15 letech, v tak brzkém věku. Byla to tragédie pro celou naši rodinu. Bojím se. Sobota, já se probouzím s bolením hlavy. Nechci tam jít, chci zůstat doma. Přichází na mne panika. Nechci!
„Máte nejspíše nějakou virózu. Necháme si vás tu ještě pár dní.“ Doktor mi to řekl takovým způsobem jako by nic nebylo, ale nevěřím mu, nevěřím doktorům. Ležím, koukám do stropu, občas přijde doktor se na mne podívat, oběda jsem se ani nedotknul a takto to chodilo celý týden. Pořád žádné novinky. Je mi pořád zle, je to horší a horší a doktoři si nevědí rady. Jsem unaven, usínám.
Běžím lesem, známé kroky, zrychluji. Řeka, běžím k ní. Kdo jsem? Už si to pamatuji, ani se do té řeky nepodívám, obracím se od řeky, běžím dál, kroky neustaly, dokonce se stupňují. Teď bych měl zakopnout. Pamatuji si to. Těsno před koncem útesu zahnu doprava. Brzdím. Přede mnou vidím pár černých postav. Není jim vidět do tváře. Mají v rukách nože. Otáčím se, pokouším se utéct. Cítím pár ran do zad, potom ještě hlubší ráno. Řvu. Rozléhá se to. A další a další.
„Zavolejte doktora, honem, doktore, ztrácíme ho!, rychle, podejte mi to, dělejte!“ Poslední slova už slábnou. Skoro je neslyším. Cítím chlad. Ten sen už se mi nikdy nebude zdát, už se mi nikdy nic nebude zdát. Chlad, konec.