Vina

Sedí na zemi, opírá se o kufr a pláče. Rozbořenou letištní halou prosvítají ostré paprsky slunce. Je tam sama. Jen občas zaslechne šustění holubích křídel na střeše. Moc jich tam není. Špinavým kapesníkem si utře slzy a pozoruje zarudlýma očima snítka prachu snašející se na zem. Jako by sněžilo. Možná jednou bude sněžit, ale bůh ví, jestli se toho dožije. Nezbývá jí moc času. Byla hloupost se sem vrátit. Nebo možná byla hloupost odejít. Tady nikdo není a celou cestu sem také nikoho nepotkala. Chtěla zůstat a čekat, jenže slunce už stojí uprostřed oblohy, nesnestileně pálí a v odletové hale se není kam schovat. Horko probouzí ty nejhorší vůně, smrady,… Cítí zkažené okurky, spáleninu, zdechliny. Zpod ofiny se podívá ven. Její auto tam stále stojí. Není nikoho takového, kdo by ho mohl ukrást. Není vůbec nikoho. Neměla odcházet, když jí bylo nejvíce potřeba. Měla zůstat. Měla zůstat se svým bratrem, pomáhat těm, kteří to potřebují, a ne zoufale utéct s ostatníma do hor. Měla zůstat se svou rodinou, svým jediným bratrem, který umřel proto, že nebyla u něj. Kdyby nebyla srab, mohl by žít. Ona by ho zachránila, určitě. Díky ní by žil. Jak prázdně a sobecky to teď zní. Jenže jediný sobec byl ten, kdo vymyslel nemoc bez léku. Nemoc, která měla zabránit mandelinkám bramborovým a plžům v požírání zemědělské úrody. První pokusy začaly jen tak s okurkama. A pak se to vymklo kontrole. Nejúžasnější biologická zbraň – nenápadná, a dokonce má logické zdůvodnění, proč ji běžně používat. Stačil jeden náklad okurek a chřipka byla všude. Jediný, kdo mohl jakžtakž přežít, byli vlastní zemědělci. Jenže hloupost bývá nakažlivá, a tak celý svět během dvou dnů začal slepnout, krvácet a následně i umírat. A její bratr, její malý bráška, byl přímo v centru epidemie. V nemocnici se pokoušel neúspěšně zachraňovat hloupé lidské životy nebo jim alespoň zpříjemnit umírání morfinem. I s nemocnicí se přesunul na letiště a ty nejméně nakažené posílal letadlem pryč, aby si alespoň oni zachránili životy. A ona, místo toho, aby mu pomohla, zbaběle utekla se svými přáteli, trapnými bohatými lidmi pokoušejícími se ovládnout celý svět, kamsi do hor. Doteď tam žila ve zdraví beze strachu, ale teď se vrátila. Možná měla výčitky svědomí, nebo si prostě jen vzpomněla na svého statečného bratra. Chtěla ho vidět, poděkovat mu, omluvit se mu, pokusit se zachránit ty zbytky jejího bývalého života, které tu zbyly. Místo toho všude viděla trosky vyhořelých nebo jen rozpadlých domů, a prázdné ulice, kterými vítr hnal igelitové pytlíky. Chtěla pomoci, vrátila se, aby zjistila, že ti nejslabší zůstali. Ukrytí v horách, v bezpečí okysličených lesů a čistých pramenů. Rozplakala se. Slané slzy ji pálily na tvářích, které měla zrudlé od prudkého slunce. Pálily tak, že ji rozbolela hlava. Nejspíš dostane úžeh, ale koho to zajímá? Ji rozhodně ne. Buď umře na úžeh, nebo na zbytky chřipky, které k ní přivane nemilosrdný vítr. Zamrkala. Slunce jí zakryl stín. Vzhlédla. Stál tam pod nánosem špíny, v roztrhaném lékařském plášti, okolo úst a na rukou rozmazanou krev. Díval se někam za ni. Byl slepý. Brácho, vydechla. Tak ses vrátila, z úst mu vyšel zvuk podobající se spíše než hlasu šelestu listí na stromě. Klesl na kolena a spadl jí k nohám. S hlasitým pláčem, znějícím více jako řev raněného zvířete, ho vzala do náruče a kolébala s ním sem a tam. A kolébala, a kolébala,…