Jednoho večera...

Sedím ve svém ateliéru,za svým ručně vyřezávaným stolem z dubového dřeva.Pero se kterým píšu svoje básně a povídky si zarývám do dlaně.Po hřbetu ruky mi stéká čerstvá krev a já mám nutkání tlačit pero ještě hlouběji.Necítím bolest,v hlavě se rozhostil nepochopitelný klid.Zvuky dopadajících kapek krve na dlažbu narušují ticho v pokoji.Krmím svý příšery lačný krve.

Tichá smrt přišla na návštěvu ku mě.Nevzala sobě domácí obuv a sedá si blízko k mým rozklepaným dlaním.Své mělké důlky plné prázdnoty upírá do mých očí a náhle znásobuje strach.

Strach.Mocný nástroj vůdců vojsk,strach jenž si dokáže podmanit davy lidí.Tato mocná smrt jen pouhou myšlenkou dokáže zmáčknout krk,zvyšovat stisk dokud nevydám poslední výdech z plic.

Každý večer mi ukazuje svou rafinovanost jak mě sprostit života.Dochází mi dech,mezi přicházejícími vlnami mdlob na okamžik procitám,uvědomuji si že to já jsem si uvázala lněný provaz kolem mého hrdla.To já jsem jeho druhý konec uvázala za jeden z trámů které zdobí strop.Nebyla to smrt,byla jsem to já.Zase mě příšery zkouší jestli už slábnu.

Je dnes den kdy se boj rozhodne?



A tak se nořím do bahna,

a končí se cesta záhadná.