New Oddysey - part 7

„Čekáme na přílet nepřátelské flotily, majore.“ Ozvala se po chvíli velmi zneklidňující odpověď z úst Emmersonových.

„To na ně budeme čekat, jako kachny na pekáči?“

„Jen klid majore, jakmile se objeví v dosahu našeho radaru, okamžitě zaútočíme.“

Buum! Práásk! Paluba se otřásla ve velkém záchvěvu, jiskry létaly všude kolem a několik podpůrných systému vypovědělo službu. Dva lidé se při tomto nárazu zranila a museli se jim hned věnovat medici. Já sám jsem v důsledku tlaku, který to na mě vyvinulo klečel a rukou se podpíral o jeden počítačový panel. Zapřel jsem se a zvedl, lekl se zajiskření obvodů a svůj pohled hned upřel na plukovníka Emmersona, ten jako by věděl, že se na něj dívám, otočil svůj pohled na mě.

„Co to sakra bylo, plukovníku?“ Zeptal jsem se dost nahlas, aby to slyšeli všichni přítomní.

„Byli jsme napadeni,“ zněla jeho odpověď.

„Netvrdil jste náhodou, že my čekáme na ně? Tak,jak je možné, že na nás vystřelili, aniž bychom si jich všimli!“

Plukovník se otočil na muže sedícího o u centrálního počítače s jistotou, že on bude znát odpověď na mou otázku. Ten ale mlčel, jen kroutil hlavou.

„Co se děje, seržante?!“ zařval na něj plukovník.

„J-já to nechápu, pane. Všechny naše systémy byly funkční, neměla nám uniknout ani myš.“

„No já bych řekl, že je to docela velká myš!“ zařval jsem na seržanta potícího ze sebe odpovědi a ukazoval jsem ven z okna do dáli, kde bylo vidět, jak jednotlivé Goa´uldské lodě vystupovaly z hyperprostoru. Jedna za druhou, roztahovali se kolem nás, obkličovali nás.

„A do prde…“ přerušil mou myšlenku nahlas vyřčenou plukovník.

„Jestli nebudeme reagovat, tak to bude velmi krátká bitva. Majore..“ ukázal na mě očima Emmerson a já okamžitě věděl, co po mě chce. Sebral jsem se a běžel do hangáru, kde už čekali piloti. Za běhu jsem řval do vysílačky.

„Red Line, Blue Line, Green Line okamžitě vyleťte. Byli jsme napadeni. Opakuji vyleťte, byli jsme napadeni,“ řval jsem z plných plic do vysílačky. Běžel jsem chodbami Oddysey, jak jsem jen dokázal, dech silně zrychlený, tep téměř neměřitelný. Lodí se otřásali výbuchy, které naráželi do Asgardského štítu, chránící trup lodi. Otřesy neustávaly a nabíraly na síle.

Už jsem byl na dosah hangáru, kde měla stanoviště Black line, tudíž letka pod mým velením. V běhu jsem vytahoval svou identifikační kartu, abych si mohl otevřít dveře do hangáru, když se lodí rozezněl silný výbuch po nárazu Goauldské palby na trup. Štít musel selhat, takové vytížení nemohl vydržet. Tlaková vlna mě vymrštila přímo vpřed, přímo směrem, kde stáli dveře dělící mě od hangáru. Prolétl jsem skrze ně, jako by to byl kus sádrokartonu. Dveře byly na kusy a já ležel pod jedním z mnoha strojů a na hlavě měl ošklivou tržnou ránu, obličej zalitý krví.

Viděl jsem plno pilotů, kteří pobíhali kolem F – 302ek a nasedali do nich. Začal jsem matně vidět, nejdřív vidění dvojmo, velká bolest hlavy jen stupňovala můj stav. Viděl jsem už jen obrysy postav vojáků. Obraz, který jsem měl před sebou se každým okamžikem zatemňoval. Tušil jsem, co dál bude následovat, ale nechtěl jsem si to připustit. Přeci tu na té studené podlaze neomdlím. Čeho jsem se obával se stávalo skutečnosti, nedokázal jsem už nadále udržet víčka nahoře a cítil, jak upadám do bezvědomí. Měl jsem z toho hrůzu, co když to není ztráta vědomí, ale příchod konce. Co když umírám? Je to skutečně to nejhorší, co mě mohlo potkat?

Z tohoto myšlenkového pochodu mě vyrušila silná rána do tváře. Právě toto byl stimulant, který jsem potřeboval. Tato dobře mířená facka, kterou jsem utržil mě probrala z bezvládného stavu a já otevřel oči a uviděl svého zachránce. Byla to major Leeová.

„Pane!“ znělo velmi slabě a jakoby vzdáleně a přitom podle gestikulace jejich úst jsem poznal, že na mě křičí, seč jí síly stačí.

„Pane!“ nepřestávala v řevu major. Tentokrát jsem to už slyšel velmi dobře.

„Leeová, přestaňte. Už vás slyším,“ řekl jsem ji a přitom si prstem promnul uši, málem mě připravila o sluch.

„Omlouvám se, pane, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě vnímáte.“

„Už vás vnímám až moc dobře. Probudila by jste i mrtvého. Měla jste být raději zpěvačka, majore.“

„Vlastně jsem bývala operní zpěvačka, majore,“ odpověděla zcela bez změny hlasu.

„Tak to leccos vysvětluje,“ prohodil jsem ironicky a snažil se vstát, musela mi s tím pomoct major Leeová. Nakonec jsem to zvládl a stál na vlastních lehce se klepajících nohou. Protřel jsem si oči dlaněmi a při pohledu na ně jsem trochu polekal. Byly celé od krve, dotkl jsem se pro jistotu znova obličeje a výsledek byl stejně hrůzný jako před okamžikem.

„Leeová, co se stalo? A co tu sakra ještě děláte? Měla jste být už ve vzduchu.“

„Majore, hangár čtyři byl zcela zničen. Z mé letky přežilo sotva osm pilotů.“ Informovala mě.

„Osm mužů?“ vyhrkl jsem ze sebe nekontrolovatelným vztekem. Pěnil jsem vzteky.

„Zkurvysyn jeden,“ zařval jsem na celé kolo.

„A co Red Line a Blue Line?“

„Ti jsou už ve vzduchu, majore,“ uklidnila mě major Leeová.

„Tak jdeme, Leeová. Mám chuť zabít pár desítek tisíc Jaffů.“

„Ano, majore,“ řekla major a nasedla si spolu se mnou do mého stroje. Ostatní byly už připraveni. Nasadil jsem si helmu a zahlásil:

„Black Line, máte zelenou,“ a po tomto povelu se hangárem rozhučeli silné motory a hned na to vyráželi F – 302ky vstříc našemu nepříteli.

Oddysey dostávala pěkně co proto. Nekonečný pás střel směřující na její trup se nezdál, že v brzké době pomine. Některé lodní sekce byly naprosto zničené, po hangáru s označením C – 4 nezbylo absolutně nic, jen sutiny vznášející se ve vesmíru. Byl to škaredý pohled, nikdy jsem si nemyslel, že se někdy něčeho takového dožiju, natož toho budu součástí.

Slyšel jsem, jak v zadní části kokpitu si naříkala Leeová. Zřejmě ji průběh bitvy šokoval víc než by měl. Poohlédl jsem se po zničené části Oddysey, která se nám už docela slušně vzdalovala a nezbývalo mi nic jiného, než si přiznat, že na tohle jsme nebyli připraveni. Útok byl naprosto nečekaný a tím víc bolestivý. Tolik životů bylo zmařeno, lidských životů. Bez možnosti se bránit. Válka je nefér, vždycky byla a vždycky bude.

„Chlapče, to se stává. Jsme ve válce, a k válce patří oběti.“ vybavila se mi v hlavě hláška z jednoho filmu. Připadal jsem si teď přesně jako v tom filmu.

Sotva jsme se vzdálili od naše milované lodě, byla pozornost přesměrována nás. Konkrétně na pětici letounů mé letky. Pronásledovalo nás hned deset Death Gliderů se střelným doprovodem. Když jsem je zaregistroval, trhnul sjem kriplem prudce doleva a stroj udělal obranný manévr, který by bez intencionálních tlumičů mi vyrval slezinu z těla. Jak já, tak ostatní čtyři letouny kličkovaly ve změti střel jako zajíc prchající před lovcem. Cosworth s Melonenym měli velké potíže setřást dvě své pronásledovatele a vypadalo to, že to brzo koupí.

Zato Biedermanovy se podařilo vysmeknout ze zajetí dvou stíhaček a svižným obratem o 160 stupňů se dostal za ně a dvěma přesně mířenými střelami zneškodnil dvě stíhačky.

Mezitím další tři naše letouny byly bez šance, sestřelili je jako malinu. Bez sebemenšího odporu, skoro to vypadalo jako by se vzdali, ale tomu se mi nechtělo věřit. Už jsem nevěděl, jak se dostat z této honičky. Každou chvíli jsem čekal, že to dostaneme, když se v odrazu skel objevil velký záblesk. Věděl jsem hned, co to bylo. Někdo nám zachránil zadky.

„Trochu jste se zpozdil, pane,“ zaslechl jsem ve vysílačce lámanou ruskou angličtinou. Nekompromisně to byl Krysolov. Toho chlapa poznám po hlasu kdykoli.

„Měli jsme menší problém v hangáru,“ zněla moje odpověď ruskému poručíkovi. Mezitím jsem se už zabýval dalšími Jaffskými letouny.

„Pane?“ nechápal mou výstižnou odpověď Krysolov.

„Zničili hangár C – 4 ještě než stihli naši muži vzlétnout. Přišli jsme o víc jak 100 mužů.“

„Bože mój,“ zvolal rusky Krysolov

„Všem pilotům, začneme útočit na jejich hangáry,“ řekl jsem do vysílačky. V odpověď mi bylo rychlé „rozkaz, pane.“

„Na hangáry?“ zeptala se zmateně za mnou sedící v kokpitu Leeová.

„Přesně tak, majore,“ odpověděl jsem.

„Ale proč, pane?“ zeptala se naprosto tupě major Leeová a mě v tu chvíli došlo, proč vlastně neuznávám ženy v armádě.

„Sekundární exploze, Leeová. Přemýšlejte, než příště vypustíte na svět takovou hovadinu.“ Usadil jsem ji zpět do sedadla a chystali se právě na nálet všemi silami.

„Pane, Oddysey je téměř zničena. Jestli dosáhne ještě pár zásahů, tak nebude,“ upozornil kapitána lodi Sparkse jeho navigační technik.

Docela hodnou chvíli Sparks přemýšlel. Pomoct jim nebo se starat o svůj boj. Když jim pomůžeme, tak to odneseme pravděpodobně stejně jako oni a když ne, tak si budu připadat jako pitomec. Všude to bylo horké, na každém kousíčku vesmíru se bojovalo, jim v tuto chvíli hrozilo asi nejmenší nebezpečí a pokud Oddysey nepomůžou, nezbude z ní už nic.

„Otočte to,“ zavelel plukovník Sparks, přitom se cílevědomě díval na technika, který měl vykonat jeho rozkaz.

„Pane?“ zeptal se nechápavě muž sedící za počítačem.

„Pomůžeme našim lidem, nenecháme je v tom,“ pronesl hrdě Sparks.

„Ano, pane,“ odpověděl muž sedící kousek vedle něj u centrálního počítače a začal provádět změnu směru. Už za malou chvíli budou u Oddysey.