Věřím

Stezka, kterou jsem znala již od dob dětství, byla opět pokryta ledem, jak tomu bylo po většinu roku. Obvykle mi to nevadilo, a i když mi stařešinové říkali, že chodit sem je příliš nebezpečné, dělala jsem to. A jen díky tomuto porušování dobrých rad jsem ještě žila. Cestička se klikatila nahoru po špičatých černých Vlčích Skalách. Kdybych měla čas se rozhlédnout, vydechnout si a pokochat se nádherným rozhledem, mohla bych spatřit Medvědí Jezero a možná i Sokolí Vrchy, ale i chvíle odpočinku by pro mě teď znamenala jistou smrt. Raději jsem se pořádně soustředila a hledala místo, kam mohu došlápnout, ale holou skálu pokrýval jen led, po kterém mé boty z tulení kůže klouzaly tak, že jsem si o chvíli rozdírala kolena o ojedinělé kamenné výčnělky. Nevěděla jsem přesně, proč jsem si vybrala tuhle cestu, ale věřila jsem, že mě dovede na bezpečné místo. Už tehdy mi mělo dojít, jak je to absurdní. Sama malá dívka, co se vydává do Vlčích Skal. Absurdum nejvyšší úrovně.
Jsou tu. Nevidím je, ale slyším jejich psy. Jak ironické. Po této stezce jsem vždy já pronásledovala malá medvíďata, co se zatoulala daleko od mámy. A teď? Teď je z lovce kořist.
Ale mám přece šanci! Babička by nechtěla, abych skončila tak… přistihla jsem se, že zpomaluji. Nemyslitelné! Raději jsem zase přidala do kroku a veškerou svou mentální silou se snažila bojovat proti únavě a kyselině mléčné, která se mi tvořila ve svalech. Lapala jsem po dechu, teď mi ani nevadilo, že je tu tak ledový vzduch, který mi při své cestě do plic drásá průdušnici. Ne, byla jsem vděčná. Díky tomu jsem věděla, že ještě žiju, že jsou to moje nohy, které se prokřehlé a rozedřené do krve snaží najít nějakou oporu v tom moři ledu. Oporu, díky níž bych mohla doběhnout až na konec tohohle skalnatého ramene a přejít přes lanový most. Poslední naděje, ve kterou věřím. Ještě stále věřím…
Klopýtla jsem a jeden z výčnělků se mi bolestivě zaryl mezi koleno a čéšku…nesmím povolit. Bolest je šílená a to obzvlášť, když vstanu a znova se rozběhnu. Teď mě jejich psi najdou snáz. Vlastně ani nebudou psy potřebovat. Krev na ledu byla jasně čitelná i člověku, který stopařem nebyl.
Ale já musím utéct. Naivně se držet posledního stébla života a svobody. Protože pokud neuteču…
Nechtěla jsem na to ani myslet. Věděla jsem moc dobře, co dělají Nájezdníci od Mývalího Vršku se zajatými ženami. A já se rozhodně nechtěla stát součástí náčelníkova harému. Ne, to se nestane. Už díky mým zraněním, která teď ohyzdí mé dlaně a nohy. Díky? Ne, není za co děkovat. Pokud mě ti stopaři najdou, pravděpodobně budou považovat za své privilegium vzít si, co jim patří…ne!
„Věř! Věř Liam a utíkej! Utíkej! Běž!“ Křičela jsem sama na sebe, abych ze sebe dostala ještě alespoň kapku energie. Ta mi ale došla už před vstupem do lesa…
A teď jsem tady. Na vrcholku a jediné, co mám, jsou oči plné slz. Klesám na kolena. Tím zraněným projede vlna šílené bolesti. Agonie. Mého těla se chápou spalující plameny. Bolest. Vztek. Smutek. Deprivace. Vyšlo by to…vyšlo by to, ale…
Vztekle jsem praštila rukou do zmrzlé zeminy. Zlomila jsem si prst, ale bolest už nevnímám. Tohle je spravedlivost? Snažila jsem se! Dokázala jsem předkům, že na to mám!
„Tak proč?“ zaječím směrem k obloze, kterou dnes neohyzdí jediný mráček. Tam někde mají být přece duše našich předků, kteří nás poslouchají. Tak proč mi nepomůžou. Proč..?
Začnu kašlat. Mé hrdlo je vysušené a prokřehlé. Šíleně to bolí. Prudce vstanu, z bolesti se stal jen vedlejší faktor. Dýchám, bolí to. A co s tím..?
Strhla jsem si z hlavy kapuci a vyčítavý pohled očí mandlového tvaru upřela na to stále potemnělé nebe. Soumrak. Můj..?
„Co jsem provedla?!“ ječela jsem dál. Tak proč? Proč jsem to stihla? Lanový žebřík byl odřezaný od sloupků. Nedostanu se tam. Nikdy se nedostanu na druhou stranu…já…tady zůstanu? Navždy???
„Věřím…“ zašeptala jsem teď již ochraptěle. A pak jsem zaslechla štěkot psů. Předkové, poraďte…co mám dělat?! Prosím! Chci být svobodná! Navždy.
„Tohle si nezasloužím…tohle si nezaslouží nikdo. Pokud hned něco nevymyslím, doženou mě…znásilní a pak zabijí…to ne…“ mumlala jsem si pro sebe a pohledem hledala východisko. Le žádné tu nebylo. Stála jsem sama na kraji skály, pode mnou zela jen prázdná propast, na jejímž dně pravděpodobně ležel ten prokletý žebřík. A oni už byli na dohled.
Naposledy jsem pohlédla k nebi a šeptala svou motlitbu k předkům.
Nebe přeťal první záblesk. Světla! Je to znamení? Polární záře v této chvíli…
Do očí mi vhrkly slzy.
Šaman našeho kmene tvrdí, že světla polární záře jsou vlastně duše našich předků, kteří nad námi bdí. A každý večer je můžeme vidět jako barevná světla, která nám říkají jen jedno: Věřte…
A já…věřím.
Zdálo se mi to, nebo jsem vážně viděla babičku? Moji babičku? Je to možné? Ale tu přece zabil medvěd již před desetiletím! Prudce jsem se otočila. Lovci byli už téměř u mě, ale já věděla, že babička přišla, aby mě zachránila. Bude to, jako velké kouzlo. Něco udělá a já budu v pořádku.
Polární záře dál pokrývala nebe nad propastí. A já stále viděla usmívající se babičku.
Usmála jsem se.
-Věřím-
Otočila jsem se zády k lovcům.
-Věřím-
A skočila do její otevřené náruče.