Wallëngard

2. Nil Alta, 3E891

     Uběhly dva týdny od Amarusova zmizení. Poté, co jsem navštívila Královnu lesa a vypověděla jí, co se nám stalo, jsem se odebrala hledat mého muže. Královna mi dala krásného grošáka, za což jsem jí byla vděčná.

     Prohledala jsem celé okolí Ëal Celeb, ale po Amovi nebylo ani známky. Napadlo mě, že bych mohla o radu požádat třeba mágy v Nar-Garathu nebo na magické universitě. Zkusila jsem to na universitě, ale tam mi řekli, že jediné známé věštecké potřeby jsou v Nar-Garathu. Proto jsem se tam vypravila.   Cesta z Tarlenu do Nar-Garathu trvá asi osm dní, ale naštěstí jsou u cesty postaveny zájezdní hostince. V jednom takovém hostinci jsem se rozhodla přenocovat.

     Požádala jsem o pokoj a ač se hostinský choval divně, pokoj mi dal. Za chvíli jsem na jeho podivné chování zapomněla, protože jsem si vychutnávala slast ležet na měkké posteli. Byla jsem docela unavená, takže jsem po chvíli usnula. Probudily mě těžké kroky. Ležela jsem a zkoušela odhadnout, jestli je to další návštěvník hostince, když tu se začaly dveře do mého pokoje otevírat. Přivřela jsem oči, abych zjistila, kdo ten neznámý je dřív, než zjistí, že jsem vzhůru.

     Když se dveře otevřely úplně, spatřila jsem ohromnou siluetu nejspíš muže, který držel v rukou velkou obouruční sekeru s vybranou vnitřní plochou. Postava vstoupila do mého pokoje a přesunula se k mému batohu. Sledovala jsem, jak vyhazuje moje oblečení, když tu začala vyndávat mé zbraně. Napadlo mě, že to nejspíš bude nějaký zloděj a hbitě vyskočila z postele. Postava vystřelila své ruce z mého batohu a šátrala po odložené sekeře. Tu nenahmátla, ale povedlo se jí sevřít mého Vězně nekromantů. Kopla jsem zloděje do břicha až vzdechnul, ale ustál mou ránu. Ohnal se po mně zbraní a já přešla do kotoulu, čímž jsem se dostala ke svému batohu. Chmátla jsem po minotaurově sekeře a zaútočila. Zloděj můj útok odrazil a znovu se stáhnul. Nejspíš to nebude žádný zlodějíček. Sekla jsem po jeho břichu, ale úder znovu zablokoval. Pak ale vytáhl vrhací dýku a hodil jí po mně. Následovala ji druhá a třetí. První dvě jsem odrazila sekerou, ale třetí mě sekla do pravého ramena. Měla jsem pocit, že mi ruka úplně ochrnula a upustila jsem zbraň. Stále jsem útočníkovi neviděla do obličeje, ale přibližoval se ke mně. Zvedla jsem Ztracenou lásku levačkou a pokusila se ho odehnat. Mou zoufalou snahu o záchranu zmařil velmi rychle, když mi zbraň vytrhl z rukou. Přišel ke mně blíže, vytáhnul nějakou podlouhlou věc a rukou ji zapálil.

     Ve světle louče (to byla ta podlouhlá věc) jsem si mohla zloděje prohlédnout. Byl to muž ve středních letech, měl prošedivělé dlouhé vlasy a všimla jsem si charakteristického znaku elfů, zašpičatělých uší. Když promluvil, opadlo ze mě napětí, protože měl zajímavě modulovaný hlas, kterému se dalo věřit. Ptal se mě, proč jsem na něj zaútočila, tak jsem mu odpověděla, že se mi neměl hrabat v báglu. Když jsem se ale zeptala já, proč mi nedal na výběr nezaútočit, tak se usmál a řekl, že chtěl otestovat, zda jsem opravdu tak dobrá a nabídl mi ruku, abych se mohla zvednout. Podívala jsem se na ránu, kde mě zasáhla vrhací dýka a s překvapením zjistila, že se úplně zacelila.

     Posadili jsme se na mou postel. Elf mi vyprávěl, že ho poslala Královna lesa, aby zjistil, proč nás - mého muže a mě - napadli drowští válečníci. Pozvedl zbraň, kterou odrážel mé údery a já popatřila na malou klikatou čáru linoucí se podél celého meče. Elf mi vysvětlil, že tenhle meč je jednou polovinou velice mocné zbraně, která dokáže ničit veškeré zbraně, které se jí postaví. Vysvětloval mi, že v historii elfů je temné období rozdělení národa na vysoké elfy a temné elfy, kteří se sami začali nazývat drowy. Války mezi těmito dvěma národy se táhly dlouhá tisíciletí a nikdo nevěděl, jak vůbec nenávist těchto dvou rodů vznikla. Byly to doby, kdy se jedna rasa snažila sprovodit tu druhou ze světa. Když bylo poslední vojsko drowů poraženo, stáhli se do Podtemna, odkud podnikali občasné nájezdy na říši vysokých elfů. Dodal, že to bylo dávno předtím, než se ustanovila nějaká Říše, dřív, než vůbec dorazili do těchto zemí lidé.

     Drowové hledali nějakou možnost, jak znovu dosáhnout bývalé slávy a konečně zničit nenáviděné vysoké elfy, kteří byli předky dnešních elfů. Dostali se ke staré pověsti o meči nezměrné síly a vždy se ho snažili najít. Jejich snahy ale skončily, když do Podtemna vtrhlo vojsko vysokých elfů a všechny vybili. Nejen válečníky, ale i ženy a děti. Tomu období se říká Gëar'rau Wilëdda Que'nay, Krvavá skvrna na cti vysokých elfů.

     Pověděl mi, že Královna lesa si myslí, že drowí černokněžníci našli nějaký způsob, jak otevřít časoprostorovou bránu a s její pomocí vyslali do různých období své válečníky v honbě za mečem jménem Angrëlis, jehož část právě držím v rukou. Tvrdil, že nejspíš právě proto na nás zaútočili drowí válečníci - protože není možné, že by někdo z nich unikl čistce Gëar'rau Wilëdda Que'nay.

     Nabídl mi, že mě doprovodí ke Královně lesa a té že meč předám. To jsem odmítla se slovy, že nejdřív chci nalézt svého manžela, který skočil do portálu za prchajícím drowem. Sedící elf smutně pokýval hlavou a zvedl se. Řekl mi, že až budu mít chuť, ať přijedu do Elfie. Zatím že prý budou s Královnou přemýšlet, jak dostat mého ztraceného muže z minulosti zpět do jeho doby. Jeho zbraň, Wallëngard, se kterou přišel, si prý můžu nechat dokud nedorazím zpět do Elfie. Pak mu ji mám vrátit; že si mě najde.