Lucy

-minulost-
Moje jméno zní ‚Lucy‘ a právě kvůli němu jsem teď po kolena zapadaná v odtokové stoce. To jméno zní jinak. Stejně tak já vypadám jinak. Příroda mi z nějakého důvodu nenadělila sešikmené oči ani záplavu černých vlasů. Můj vzhled je…jiný.
Jmenuji se ‚Lucy‘, moje jméno je mé prokletí. Teď prostě utíkám. Snažím se přidat, ale už to nejde. Nejsem trénovaná. Tak nějak mě napadá, že kdybych byla hrdina z nějakého příběhu, dostala bych se ven. Já bych to nevzdala. Jenže nejsem hrdina. Jsem gaidžin-cizinec.
Moje kolena to nevydržela a já podél zdi sjela do splašků. Chtělo se mi zvracet. Z posledních sil jsem zpod kimona vytáhla deník a znavenou rukou do něj vše zapsala. Vlastně teď už jsem hrdina příběhu. Tím, že jsem zapsala svůj konec, bude vše tak, jak má být. Jsem hrdina, co zemřel hrdinnou smrtí-vyčerpáním- v smrduté stoce.
Do lehce rozmočených stran jsem vtiskla vše. Svou nenávist vůči téhle předpojaté zemi, svou lásku k ní a svůj konec…
Zapamatujte si mě, prosím, dobře!
Jmenuju se…Lucy… a teď už jsem hrdina…
…
-přítomnost-
„Kaemone! Co to tam zase děláš?!“ ozval se z kuchyně hlas mladé ženy. Kaemon zvedl hlavu a rychle vytáhl bílý nepopsaný cár papíru, který pečlivě narovnal přes jiný. Jakmile žena nakoukla do místnosti, dělal, že se pilně věnuje kaligrafii. Žena se usmála a pohladila ho po blonďatých vlasech.
„Běž si na chvilku hrát ven, ale nechoď moc blízko k řece!“ poslední větu již musela zavolat, jelikož Kaemon vyběhl z místnosti, jak nejrychleji to šlo. Jeho kroky okamžitě zamířily k vodě. Marně na něj matka volala, že ho unese Kappa. Nebyl přece žádné malé dítě..!
Chlapec pobíhal po břehu řeky, až se zamotal hlouběji do lesa obklopujícího jejich menší vesničku. Neuvědomil si to a stále jen vesele poposkakoval.
Když na něj narazil, velice se lekl. Muž svým vzezřením více patřil do lesa než mezi ostatní lidi. Chlapec spadl na zem, rychle se vyškrábal na nohy a s jekotem utíkal zpět k matce.
Muž za ním jen němě hleděl. Nakonec se mu po tváři mihl úšklebek a jeho kroky zamířily domů-do malého domečku na vrcholu jedné z hor.
Jeho cesta však vedla oklikou kolem jezera, do kterého odtokovou stokou kdysi dávno vtékaly splašky. Dnes bylo jedním z nejčistších v jeho kousku Japonska. Obešel je, posadil se na zem a zády se opřel o věkem poznamenanou sakuru. Pomalu vyndal dýmku a asi po pěti minutách vyfoukl slušný obláček dýmu.
Vedle něj ležela na zemi kamenná deska, na níž byla vryta haiku, jeho vlastní neobratné dílo. S lehkým úsměvem na ni položil ruku a zahleděl se na oblohu. Znova vyfoukl obláček dýmu.
…
Hey Lucy, I remember your name
I left a dozen roses on your grave today
I’m in the grass on my knees, wipe the leaves away
I just came to talk for a while
I got some things I need to say
…
„Nevěřila bys, co všechno se stalo. Tolik věcí se změnilo, Lucy.“ Pronesl se zamyšleným výrazem a dál vyráběl kroužky z dýmu, který se jen nerad vypařoval. Pamatoval si jako dnes ten den, kdy ji našel. Bylo to tady, měl jen náhodnou cestu kolem...

-vzpomínka/minulost-
A pak narazil na promočený, zvratky páchnoucí deník, který vyplavila stoka, jak si tehdy domyslel.
Vzal tehdy tu promočenou knížečku do ruky a nechápavě na ni hleděl. Odtok mu přišel odporný a zápach z něj vycházející mu zvedal žaludek.
Jeho vědomí tvrdilo, že když půjde dovnitř, najde tam někoho, kdo potřebuje pomoc. Vykročil tedy proti mírnému proudu.
Nejdřív neviděl nic, a jak vstoupil do kanálu, pach zesílil a zaštípal ho v krku. Nechybělo málo a sám by se jistě vrátil. Jenže přesně v tu chvíli, kdy byl připraven to vzdát a vrátit se, o jeho nohu něco zavadilo.
Ta dívka vypadala odporně. Sám zadoufal, že je mrtvá, aby se jí nemusel dotýkat, ale ona dýchala. Již podle jejích vlasů poznal, že je to gaidžin-cizinec. V té době ji měl zabít.
Buď ho výpary zmámily, nebo se mu znavené dívky zželelo. Ať tak nebo tak, popadl ji za odpornou ruku a táhl stokou. Snažil se přitom nevnímat ten nelidský puch. Jednou ho za to budou nazývat hrdinou.
…
Now that it’s over
I just wanna hold her
I’d give up all the world to see that little piece of heaven looking
back at me
Now that it’s over
I just wanna hold her
I’ve gotta live with the choices i made
And I can’t live with myself today
…
V té době doufal, že se dívka probere. Netušil, co by dělal, ale děsila ho skutečnost, že byl v jedné odtokové stoce s mrtvolou. Hnusila se mu tím víc už kvůli tomu, že byla gaidžin.
Jenže jak s ní trávil víc času, zvykl si na její tvář do té míry, že donesl vodu a vyšplíchl ji dívce do obličeje, aby „tolik nepáchla“. Tímto důvodem se uklidňoval. Jistě, přesvědčoval sám sebe, že je to jediný důvod. Byl příliš hrdý na to, aby mohl přiznat, že je mu dívky líto.
A pak se jednoho dne začetl do jejího deníku.
Pohlédl na její klidnou a teď již čistou tvář.
„Ahoj, Lucy, těší mě.“ Pronesl roztřeseným hlasem.
Lucy, dívka, která přežila vraždění gaidžinů v odtokové stoce.
Lucy, ta, která se chtěla mermomocí dostat pryč. Jen pryč „ze země ďábla“, jak Japonsko nazývala.
…
Here we are
Now you’re in my arms
I never wanted anything so bad
Here we are
For a brand new start
Living the life that we could’ve had
Me and Lucy walking hand in hand
Me and Lucy never wanna end
Just another moment in your eyes
I’ll see you in another life
In heaven where we never say goodbye
…
Ten den bylo deštivo. Dívka již dlouhou dobu trpěla teplotami. Bylo mu jí skutečně líto. Přestože spolu ani jednou nepromluvili a ona by jej pravděpodobně nenáviděla za jeho přístup k cizincům, on měl pocit, že ji zná snad odmalička.
Díky jejímu deníku pochopil, jak těžké pro ni bylo vyrůstat mezi samými cizinci. Ano, udivilo ho, že ve svém deníku nazývá jeho lidi „Japonce“ cizinci. Tvrdila, že ta země mohla být stejně snadno evropanů jako japonců a tudíž pro ni jsou oni „cizinci“.
Druhého dne, poté, co ze stoky přestaly vytýkat splašky, Lucy přestala dýchat. Nechal ji tak. Možná by ji stihl oživit, ale ona by to nechtěla. Poté, co si přečetl její deník, si tím byl naprosto jistý.
...
Here we are, now you’re in my arms
Here we are for a brand new start
Got to live with the choices I’ve made
And I can’t live with myself today
Me and Lucy walking hand in hand
Me and Lucy never wanna end
Got to live with the choices I’ve made
And I can’t live with myself today
…
-přítomnost-
„Nevěřila bys, co všechno se stalo, Lucy. Tolik věcí se změnilo. Potkal jsem chlapce. Yl svým způsobem jako ty, byl to gaidžin. Koukal na mě, jako bych byl Kappa. Měla bys to vidět. Naše země nakonec není tak špatná, jak jsi ji znala ty. Hodně lidí se změnilo, Lucy. Včetně mě.“ Vstal a pro tento den naposledy pohladil kamennou desku, pod kterou v zemi odpočívala dívka, jež se bála, že všichni zapomenou její jméno.
„Dobrou noc, Lucy, spi sladce, gaidžine.“ Popřál jí a pokračoval na své pouti. Naposledy se ohlédl, když nezbedný větřík proběhl jeho šedými vlasy.
…
Hey Lucy, I remember your name