Přijdeš?

Sen? Omyl? Paranoia? Výmysl?
Přijdeš? Snad. Přála bych si, aby to tak bylo. Jenže nezvratné důkazy leží na stole přede mnou úhledně srovnané podle data a místa. Smetu je ze stolu. Nevěřím! Nechci věřit. To se určitě nestalo. Jen náhoda. Nevinná shoda okolností. Já vím, že za chvíli přijdeš a obejmeš mě. Pohladíš mě po vlasech a řekneš, že se nic nestalo. Že to bude dobré, že je to sen. Vím, že mi utřeš slzy. Vím, že posbíráš ze země všechny ty papíry a fotografie, spálíš je a bude to jako dřív. Nic se přece nestalo. Nic z toho se nestalo. Jenže…
Přijdeš? Čím déle se na ně dívám, tím víc tomu všemu začínám věřit. Říkali, že jsi takový. Říkali, že tohle děláš. A tohle se přece stává. Často se to stává. Proč jsou ke mně všechny fotografie otočené lícem? Musím se stále dívat na ty usměvavé tváře? Ty a já. Ty a rodina. Všichni.
Přijdeš? Neznám ji. Nikdy jsem ji nepotkala a přitom mi již zkazila život. Ano, poslouchej mě dobře. To ona za to může. Proč mi tě vzala? Proč, sakra?!
Přijdeš? Převrátím stůl a v e škytavém záchvatu pláče se sesunu na zem. Kde jsi? Tak kde jsi?! Už bys tu měl dávno být. Chceš, abych se tady ustýskala?! Tak o tohle se snažíš?! Ano?!
Přijdeš? Vím, že je to pravda.
Přijdeš? Doufám v opak reality.
Přijdeš? Jak jsem kdy mohla být tak naivní?! Jak jsem si mohla myslet, že se změníš? Jak jsem si mohla myslet, že já tě změním?! Ty se změnit nemůžeš.
Přijdeš? Ano. Určitě přijdeš. Řekneš, že to není pravda? Asi ano. Budeš se mě snažit přesvědčit? Udobřit si mě? Nebo ti ani za to nestojím?
Tak přijdeš? Ne? Možná by to bylo lepší. Co kdyby ses nevracel?! Dělej si, co chceš, jen se nevracej!
Přijdeš? Vrať se, prosím. Budeme si hrát na to, že nic nevím. Budeme si povídat. Budeme se smát. Uvěřím ti, budeš-li chtít. Vyženu hořkost z mého srdce. Všechno, co budeš chtít, jen se vrať! Stojím ti za to? Prosím, řekni „ano“.
Přijdeš? Děti pláčou. Přijď je utěšit. Přijď, vrať se k nám, moc tě prosím. Když ne kvůli mně, tak kvůli těm drobečkům. Mají tě rády, tak se za nimi vrať. Pojď, tady máš domov a vždy ho tu mít budeš. Můžeš si jít, kam chceš. Můžeš jít, za ní, ale tady bude tvůj domov. Tady budeme čekat.
Přijdeš? Proč mi tě brala? Tak řekni, proč? Nejsou i jiní?! Pověz, nejsou? Proč ty? Proč právě ty?! V čem ses jí tak zalíbil? Nebo za to můžu já? Já jsem jí něco provedla? Proto ty?
Přijdeš? Můžeš mi někdy odpustit? Vím, že by sis nepřál, abych teď plakala. Zahanbuji tě tím? Vážně? Ale je mi to jedno! Chci jen, abys přišel. Chci jen, abys tu byl se mnou. Chci jen… je to moc? Tak tě prosím, přijď! Nenechávej mě tu samotnou!
Přijdeš? Jak jen jsi nás mohl opustit?! Jak jen jsi mohl odejít?! Nevidíš mě? Tady jsem! Dívej se na mě, když mluvím. Podívej se na mě a přijď. Prosím, lásko, vrať se. Obejmi mě, utěš mě, mluv. Mluv a šeptej! Řekni, že to není pravda. Že se mi to jen zdá. Že se probudím. Že ti můžu věřit…
Přijdeš? Vím, ptám se snad posté. Jenže tys mi neodpověděl. Nechal jsi mě tu sedět uprostřed svitků, brečím a ty nikde. Slíbil jsi, že budeš navždy se mnou. Slíbil jsi, že mi tě nikdo nevezme. Ale lhal jsi. Už tehdy jsi lhal. Někdo se mezi nás dostal. Někdo, kvůli komu jsi mě opustil. Někdo, kdo pro tebe byl důležitější než já a děti. Že jsi musel? Vážně?
Přijdeš? Jak se jen budu kdy moci podívat dětem do očí. Ptají se mě. Kde je tatínek? Říkají toho spoustu. A co jim mám říct já? Že jsem ji nechala., aby mi tě vzala? Tohle jim mám říct? Chceš to?! Tak se vrať! Tak se sakra vrať! Chceš, abych to snášela? Chceš, abych se smířila s tím, že mi tě vzala…válka?