Z vlaku

Dát si tři dny starou bagetu a zapít ji bordó.
Vlak sebou hází přes výhybky. Dobrý den, předložte prosím vaše jízdenky, průvodčí koukne podezřívavě na láhev. Dívají se na nás jako na exoty. Není divu.
Dva orvaní vandráci v dlouhých černých kabátech. Černé sako, které ti je už pár let malé. A tenisky. Špinavá kolena. Aby toho nebylo málo, na krku tlustý stříbrný řetěz. Pijeme značkové francouzské víno a tváříme se inteligentně. Zrovna já o tom můžu něco říkat. Tři dny neučesaná, do svetru bych se vešla dvakrát.
Jakási paní na nádraží vybírá drobné. Nemá na jízdenku. Patnáct korun? Přijde ještě jednou. Dvacet. Není zrovna milá. Dokázala bych to? Sama bych neměla na jízdenku. Naštěstí jsi mi půjčil. Chodit po nádraží a doprošovat se podezřívavých lidí? Nevím, těžko.
Zase víno. Rádio puštěné z telefonu. Snad to tomu pánovi v kupé nebude vadit. Čte Reflex a tváří se celkem spokojeně.
Píšeš sonet, ptáš se a nabízíš mi láhev. Že mi to tak trvá, jestli odpočítávám slabiky. Když máš melodii, nemusíš nic odpočítávat. Ne, nepíšu sonet. Jeden řádek za druhým. To nebude báseň. Dej mi ještě napít, ať mi to líp píše. Díky.
Rádio ti chrčí. Blbej signál, nebo co.
Začínám slyšet víno ve spáncích. Teplo. Dělá se mi příjemně, i po té nedospané noci. Je to barbarství, pít takhle bordó. Ale fajn.
Otevíráš si okno v chodbičce. Taky je ti teplo. Vzduch, letět, ven z toho okýnka, někam mezi těžké mraky tam vzadu. Neprší. Škoda. Nad okno plácneš samolepku, ideální místo pro reklamu. Ještě ustát ty výhybky.
Láhev je prázdná. Ještě tu flašku vyždímej. Co budeme dělat? Zajdeme si v Brně na trhy, mají tam svařák. Skvěle. A najdeme zelený kontejner.
Kolik je tvé mamince, ptáš se. Musím chvilku přemýšlet, asi začínám být opilá. Čtyřicet tři. To je dobrý.
Sápeš se po papíru. Ještě to není. Jestli to bude ke čtení, dočkáš se. Časem.
Nádraží. Na peróně se loučí milenci. Divně prázdný pocit. Život je jedna velká ironie. Jak to můžu říct, když o životě nic nevím? Proč bych nemohla, papír snese všechno. Za pár dní to přejde. Ale bývá mi líto. Ergo sum. Pan Skácel měl pravdu.
Záchod ve vlaku je neskutečná věc. Zvlášť přes ty výhybky. Nepoužívat ve stanici? Hm, tak to se nedá nic dělat. Neteče voda, ještě lepší.
Krajina už zase rovná. Před chvílí se ukázaly kopce a zase zmizely. Úvalem dolů podél Moravy. Přibližně. Měla bych se doma kouknout do mapy, ať aspoň vím, kudy jezdím. Kde teď můžeme být? Těžko říct, ještě tak hodinu do Brna. Zase výhybky. Proboha, kudy to jedem?
Usnul jsi. I mně padá hlava. Deset minut ticha ve stanici, než se vlak zase rozjede. Ne, ve vlaku nikdy není ticho. Pořád něco hučí.
Oj, moje těžké nohy. Že bych se natáhla? Spolucestující se tak podivně tváří. No a co?
Brno, vánoční trhy. Svařáček. Mňam. Na náměstí je hlava na hlavě. Vrátíme se na nádraží a dáme si slunečnicovou bulku. Teď už mi k úplné spokojenosti chybí jenom čokoláda. Jdu pro ňu, prohlásíš.
Zase vlak. Hmmm, jahodová čokoláda a v hlavě svařák.