Smíšku

Vždycky jsi byl takový můj smíšek. Prozářil jsi zamračený den. Vytáhl jsi rolety, které jsem zatahovala, abych se ochránila před okolním světem. Dokázal jsi zázraky. A já tady teď stojím, hlavu lehce sklopenou a nemůžu se ubránit otázce: Kde jsi? Kde je tvá hřejivá aura? Kde je tvůj úsměv? Tvůj smysl pro humor? Chceš mě o to všechno připravit? Ale proč? Co jsem ti udělala? Ublížila jsem ti? A proč? Asi jsem si s tebou moc hrála, ale chápej mě! Vždycky jsem to byla já, s kým si ostatní hráli. Jsem jako popsaný papír, na který byla vynesena špatná myšlenka. A když autor zjistí, že se mu nehodím do krámu?! Zmačká mě do kuličky a hodí do koše. Jenže já tam nechci ležet a čekat, až půjdeš kolem a vytáhneš mě. Budu se ti líbit? Třeba jsem vážně špatně napsaná! Třeba nestojím za nic! Jenže já jsem si jistá tím, že se ti budu líbit, že si mě zamiluješ. Ostatní říkají, že se k sobě hodíme, ale mají pravdu? Tahle otázka mě trápí. Bojím se, co když se mýlí? Nechci zůstat sama. Nechci zase skončit v koši. Prosím, Smíšku, zachraň mě! Bojím se, co když to nestihneš? Víš, co když půjdou vysypat koš? Odvezou mě na skládku a spálí mě!? Cítím ty plameny, jak mi hladově olizují tělo. Přesto vím, že za chvíli přijdeš. Přijdeš a zhasíš plameny. Vytáhneš mě zase zpět. Bez tebe to nezvládnu, Smíšku. Potřebuju tě! Jsi moje záchrana. Jediná naděje, tak se ukaž! Vrať se, Smíšku můj. Nevidíš, jak mě ničíš?! Už nikdy nebudu pochybovat! Už nikdy ti nedovolím nechat mě na vážkách. Vždycky tu budeme pro sebe. My dva, spolu! Máme šanci na život, tak mi to dokaž. Přijď a ukaž mi, že k sobě patříme. Tak, jak to ostatní tvrdí? Bojím se. Lidé se mýlí. Ach, Smíšku. Kdybys jen věděl…kdybys tušil, co k tobě cítím. Sama tomu nerozumím, ale myslím, že ostatní to chápou víc, než já. Něco nás k sobě táhne, miláčku. Něco chce, abychom byli spolu. Je to osud? Moc bych si přála, aby to byl osud. To by bylo to konečné znamení, které k životu s tebou potřebuji, ty nálado. Jsi jak pocit. Každý den jsi jiný a to na tobě miluju. Nikdy nezůstáváš stejný, Smíšku. A přitom…a přitom vím, že jedna věc se na tobě nezmění: tvá láska ke mně. A přesto…jedna myšlenka mě trápí. Vím jistě, že nejsi jako ostatní, ale co když je tvá výjimečnost ve tvých hereckých schopnostech?! Co když jsi pouze lepší než ostatní. Lepší herec…lepší lhář! Smíšku, nemůžeš po mně nic chtít. Nejsem dost stará na rozhodnutí. Jsem ještě příliš malé pískle, tak mě zachraň. Neumím létat, chytni mě do dlaně, abych neupadla. Svět je zlý, bude se nám smát. Musíme se protloukat, bosi jdeme po kamenité cestě, jak tolik lidí před námi. Mnozí to nevydrželi a my? Máme vůbec šanci přežít tady, na tomhle světě? Doufám, že ano. Vím, že ne. Smíšku, kéž bych tě nikdy nebyla potkala, tvoje láska mě zraňuje a já…chci být sama. Zase sama s hromádkou učebnic, aby mi nadávali: šprte! Hlupačko! Naivko! Smíšku, zatím, co na tebe čekám, čas plyne a já stárnu. A uvědomuji si, jaká hloupost byla na tebe spoléhat. Nepřišel jsi, tak jako nepřišly miliony před tebou a miliony po tobě také nepřijdou. Proč jen nás necháváte čekat?! Smíšku! Vím, že jsi jiný. Ty ještě přijdeš, viď, Smíšku!? V hlavě mi doznívají poslední tóny naší milostné písně, jenže já vím, že tvoje kroky už nikdy neuslyším. Stojím tu se zakrvavenými nůžkami v ruce, hledím z okna a vím, že neucítím tvou vůni, ani tvůj dech na mém obnaženém krku. Vím, že ty se víckrát nevrátíš. Jsi příliš egoistický, Smíšku můj. Vím, že nepřijdeš. Necháš mě tu stát navěky věků. Budu tu sama u okna, dokud sem někdo nepřijde. A až přijde? Uvidí bledou dívku, která čekala na svého prince. Jenže…víš, Smíšku…princové nepřicházejí...