Banditův konec

2. Vallanil, 3E890

     Když jsem vyšla z jeskyně, všiml si mě nějaký chlap, který stál nedaleko vchodu. Tasil dlouhý meč a šel ke mně. Nejspíš si i v tom večerním šeru všiml, že v ruce třímám zbraň. Jenže když přišel blíž, ale přesto mimo dosah zrezlinky, sdělil mi, že pokud mu nedám všechny svoje peníze, tak mě sejme. Lupič! To mě mohlo napadnout. Nejspíš si mě spletl s nějakým dobrodruhem a viděl ve slabé ženské chutný přivýdělek.

     Ale to se přepočítal. Samozřejmě jsem mu nechtěla dát těch pár zlatých, které jsem našla u té kostry v jeskyni, tak jsem raději bez řečí zaútočila. Svým mečem můj výpad sice odrazil, ale nejspíš jsem ho překvapila. Trochu jsem zostřila své útoky až nakonec lapka upadl. Meč zůstal ležet opodál. Podíval se na něj, pak na mě a začal prosit o milost. Pro takové sraby ji ale nemám.

     Přesto jsem se zarazila a ještě ho vyslechla. Dozvěděla jsem se, že jsem v zemi jménem Darlësie a nedaleko odtud je město jménem Whitestone. Nabízel mi všechny své peníze, když ho nechám žít, ale nesnáším (nejspíš) všechny bandity. Jeho meč jsem si vzala, byl určitě lepší než ta zrezlina.