Grong, zkáza osadníků

31. Vallanil, 3E890

     Docela nutně jsem potřebovala peníze, tak jsem přijala práci od whitestoneského starosty na zabití bandy orků, kteří terorizují svými nájezdy nedalekou osadu.

     Počíhala jsem si v jednom domě osady na další útok bandy a když byli zrovna v nejlepším, tak jsem je napadla zezadu. Překvapilo mě, že jsou jen tři. Dva z nich jsem zabila, než si uvědomili, co se děje, ale ten třetí, nejspíš jejich vůdce, byl schopnější. Rozmáchl se po mě sekerou, která by byla schopná přeseknout strom, taktak jsem stačila uhnout. Nebyl sice moc mrštný, ale jeho síla byla obrovská.

     Nastavila jsem jeho dalšímu úderu svůj nový meč, ale to jsem neměla dělat. Ta zbraň nejspíš nebyla stvořená na odrážení orčích úderů a rozlomila se v půli, jako by byla ze dřeva. Ta chvíle ohromení mě málem stála krk. Ork se rozmáchl a ťal po mé hlavě. Těsně jsem ji uhnula. Sekera se zasekla do země skoro až po topůrko a válečníkovi se ji nedařilo vytáhnout. Kopla jsem ho do brady, ale ani jsem ho neškrábla. Kopla jsem ho znovu a vycenil svoje ohromné žluté tesáky. Když jsem ho ale kopla potřetí, už se naštval a pustil topůrko sekery. Rozmáchl se proti mě ohromnou zelenou pěstí, ale bylo jednoduché se hrubému úderu vyhnout. Hbitě jsem ho obešla a udeřila do boku. Páni, jak vám mě zabolela ruka! Stáhla jsem pěst k sobě a chvíli se zaobírala vlastní bolestí, ale ork onu chvíli využil a udeřil mě tlapou do ramene. Svou brutální silou mě odhodil a na několik okamžiků omráčil. To mu dalo dost času na vytažení jeho zbraně. Vzpamatovala jsem se včas a vzedmul se ve mě spravedlivý hněv. Co jsem ale netušila bylo, že moje zlost uvolnila nějaké zábrany v mé mysli a vytvořila v mých rukou sloupec plamenů, z ruky do ruky. Když jsem to spatřila, nerozmýšlela jsem se a vrhla to na orka. Sotva, co plameny opustily mé ruce, nejspíš jsem se složila.

     Když jsem se probudila, byla už noc. Na obloze jasně svítil měsíc a ozařoval velké černé cosi, co leželo opodál. Zvedla jsem se, ale všechno se se mnou houpalo. Hlava mě bolela jako střep a nohy mě taky nějak nechtěly poslouchat. Vzpomněla jsem si, co se stalo, a došlo mi, že to temné cosi bude nejspíš ten obří ork. Stále v pařátech držel svou zbraň, ale jakoby se jí plameny ani nedotkly. Uvědomila jsem si, že se budu muset nejdřív naučit, jak se svou mocí zacházet, než jí začnu používat; mohlo by mě to taky zabít, skoro jako teď.

     Na druhý den jsem si došla pro odměnu, ale požádala jsem starostu, abych si mohla nechat orkovu sekeru, protože o svou zbraň jsem přišla. Starosta mi řekl, že mi ji vymění za něco lepšího, ať se za týden stavím v městské zbrojnici.

Tak jsem se, alespoň nakrátko, stala majitelkou pravé orkské sekery, dokonce magicky odolné.