Meč duší

4. Darnil, 3E891

     Znovu jsem potkala Wallarda. Choval se krapet nezvykle, uhýbal pohledem, takže mi došlo, že něco tají. Když jsem ho trochu zmáčkla, přiznal, že pracuje pro organizaci vrahů jménem Dark Athala a že dostal za úkol jednu práci. S těmi vrahy jsem nechtěla mít nic společného, ale on se mi líbil. Také mi řekl, že by pro mě měl tip na další meč. Prý když Dark Athale seženu dýku jménem Zar-Thul, tak mi přinese Meč duší, zbraň ukovanou ze slz samotné temné bohyně, Azraly. Jeho nabídku jsem přijala, až když mi řekl, že zbraň se ukrývá v kobce arcimága Norëlase, který podlehl své touze po nesmrtelnosti a proměnil se v licha. To byla pro mě pořádná výzva.

     Norëlasova hrobka se přede mnou sama otevřela. Už to samo o sobě nahánělo hrůzu. Vstoupila jsem do temnoty a zažehla louči. Jako by něco nemělo rádo světlo, najednou mi zhasla. Postupovala jsem dál a děkovala za dobrý zrak, protože tam byla opravdu tma. Vtom se přede mnou ale rozsvítilo rudé světlo po obou stranách jakéhosi oltáře a ozval se hlas, který prosil o odpuštění a milost. Prosil mě, abych kostře na oltáři vrátila ruce, že jen tak může dojít pokoje. (Ruce mi dal Wallard, když mi zadával úkol.)

     Přiložila jsem tedy obě ruce na místo a kostra se za jasných plamenů vzňala a vpíjela se do pentagramu na oltáři. Hlas se z proseb přesunul do hladiny šíleného chechotu a na druhé straně oltáře, než jsem stála já, se objevil lich s jedním pařátem obmotaným okolo dlouhé hole s drahokamem na špici a ve druhém pařátě držela obluda hledanou dýku. Namířil na mě holí a z drahokamu vytrysklo nažloutlé světlo. Nastavila jsem Modrého šamana a proud nechutné moci se začal vpíjet do zbraně. Je zvláštní, jak dobře fungovala jako štít proti lichově moci. Pomalu jsem obešla oltář a přiblížila se k lichovi. Tomu se nedařilo odtrhnout proud z hole od mého meče, tak nechal hůl holí a zaútočil na mě dýkou. Jenže já také nemohla hnout mečem z proudu moci, takže jsem ho také nechala být a uskočila. Když jsme oba upustili své zbraně, které byly v té chvíli spojené, došlo jakoby ke zkratu a obě zbraně vybuchly v ohromující světelné explozi. Jak mě, tak licha, to odhodilo od zbraní. Torzo hábitu, kterým byla kostra licha obmotána, se vzňalo, a lich se začal sebou házet. Já se probrala z úderu a všimla si, že nedaleko zmítajícího se licha leží Zar-Thul. Skočila jsem po něm a uzmula ho. Lich se konečně dostal z hořícího pláště a teď upřel rudě světélkující oční důlky na mě. Nedalo mi to a mrštila jsem po jednom z těch zářících míst dýku. To lich zjevně nečekal a nechal si ji tam zabodnout. Bylo příjemné sledovat ten plamen, který jeho tělo stravoval. Když bylo po všem, dýka spadla na zem do hromádky černého popela.

     Jak jsem slíbila, dýku jsem předala Wallardovi a ten mi na oplátku dal Meč duší. Vskutku impozantní zbraň. Ta se u mě jistě neztratí.