Penta rei

Sleduji třpytivé kapky mé krve, které pomalu stékají na zem a tvoří na ni malou kaluž. Krev která ze mě vytéká již nejde zastavit. Teče si samovolně, neposlechla by mě i kdybych ji chtěla zastavit, ale já nechci. Choulím se do klubíčka a čekám kdy už to konečně skončí, kdy se mé tělo přestane třást a rozlije se jím klid. Tiše ze mě prýští krev a beznaděj. Je tak tichá, že ji skoro ani neslyším já a tak se vzdávám naděje, že by ji mohl slyšet kdokoli jiný. I když bych to potřebovala. Chtěla bych aby sem někdo přišel, rozrazil dveře do mého ztemnělého pokoje, chtěla bych slyšet kroky po parketách, které se ke mně blíží a za chvíli se hlas zeptá. ,,Zlatíčko? Copak se ti stalo?´´ a teplé ruce mě sevřou v náručí a stisknou rány, aby z nich život nevyprchával tak rychle. Zírám na spodní část své postele, ležím pod patrem. Už jsem se dávno vzdala spaní nahoře ve vzduchu, usínat v oblacích. Nedělá mi to dobře, protože se tolik bojím pádu. Ale i tak má prevence spaní dole na koberci mi nezabránila, abych se z toho pádu z výšky zranila. Chtěla bych být maličká, tak malá, abych se zase mohla octnout v matčině břichu, schovaná před světem, chráněná. Cédéčko v přehrávači dohrává poslední tesknou píseň a mě se před očima objevují vzpomínky. Celý můj dosavadní život. Celých šestnáct let a já si přeji, abych se vrátila o pár let dřív. Tam kde bylo vše jednoduché, kdy jediný strach byl z bubáků pod postelí, nebo z malých věcí, které mi připadaly tak velké a důležité, dnes nad nimi však ani nepokrčím rameny. Vidím před sebou ty usměvavé obličeje, jak si se mnou hrají, mluví na mě, smějí se a teplé ruce si mě předávají. A když se mi náhodou něco nepodaří, když je mi smutno, přijde matka a obejme mě. Zabořím se jí hlavou pod rameno a řeknu jí co mě trápí. Drží mě tak dlouho, dokud se nepřestanu třást vzlyky, drží mě tak dlouho, dokud si není jistá, že všechny mé chmury zahnala. Řekne mi ať nepláču, že všechno bude dobré a má pravdu. Vše je zase v pořádku. Když mě náhodou popadne vztek, který se vynoří odněkud z mých hlubin, popadnu svého oblíbeného plyšáka a mrštím s ním o stěnu. Chvilku stojím, hrudník se mi vztekem ale i úlevou zvedá, dívám se na svého plyšáka. Potom pomalu přejdu k místu, kde zůstal nehybně ležet, popadnu ho do náručí a omlouvám se mu. Ptám se, zda ho to moc bolí a jestli nechce raději jet do nemocnice. Plyšák se na mě usměje a řekne že je to v pořádku, jen se nesmím tak pro příště chovat. Vzpomínám, jak jsem s dědečkem prochodila krásná místa. Jak jsem procházela hladovou zdí, když jsme šli na Petřín. Vidím to všechno ze vzduchu, jako bych byla nic, lehčí než vzduch, rychlá a ohebná jako myšlenka.
Vracím se domů a babička mi říká, že mám malou sestřičku. Musím se prý o ni starat. Tak to tedy dělám. Dívám se, jak se o ni maminka láskyplně stará, jak ji koupe a sestřička stále řve a nepřestává. Zacpávám si uši, abych ten křik neslyšela, protože mi drásá uši a nechápu, proč se o ni maminka tak stará a chlácholí jí, kdybych brečela tolik já, řekne mi ať neřvu a já ji poslechnu, protože vím, že brekem toho moc nedocílím. Nejraději bych to malé škvrně popadla a vyhodila z okna, nechci ho tady, dělá jen hluk a maminka se o něj ještě stará a je u něj pořád. ,,Proč si zacpáváš ty uši?´´ ptá se maminka, když se na mě náhodou otočí. V uších mi zní ten ošklivý hlas, kdy bych nejraději byla zase zlá a křičela, že to mimino je hloupé, ale protože se o něj maminka tak stará a vypadá to že ho má ráda a všichni mi říkají, že mám být na sestřičku hodná odpovím jen. ,,Protože…protože mě to trápí!´´ maminka se zasměje a dál přebaluje malou sestřičku. Léta plynou, má sestřička už nikdy nezmizí a stále se o ni maminka stará, protože je hodně nemocná. Snažím se chovat jako velká sestra a starám se o ni, zachraňuju jí, před jejími strachy, před něčím, čeho se ona bojí a já se toho už nebojím, protože vím, že je to něco, čeho se bát nemusím. Vzpomínám, jak kouzla exitovala, když jsem vylovila brouka z vody a on mi pošeptal, že mi splní tři přání. Potom když jsme byli jednou v lese a zastihla nás bouřka, přála jsem si abychom dorazili na chatu dřív než začne pršet a opravdu jsme to stihli. To bylo přeci kouzlo, nebo ne?
Od té doby uplynulo mnoho let a nyní jsem tady. Tisknu polštář a toužím se vrátit do těch let, kdy bylo vše jednoduché. Život po mě chce, abych byla dospělá, chovala se jako dospělá a rozumná, ale já nejsem. Jsem jen dítě, pořád to stejné malé dítě, které potřebuje tu teplou náruč matky, která ho utěší, když potřebuje, do které se schová a uslyší ta slova. ,,Mám tě ráda, neplač. Vše bude dobré.´´ jenomže ta náruč tu není, protože si myslí, že už to dítě nepotřebuje, nebo nechce a i já se tak chovám. Dělám, jako že jsem samostatná a že se mě nic nedotýká. Říkám, že chci brzy z domova, naléhám aby se ke mně chovali jako k dospělému, pouštěli mě na různé akce s kamarády, chci zažívat a zkoušet nové věci, které život nabízí. Vždy jsem brala život takový, jaký je. Tak že plyne, těšila jsem se, až budu dospělá, velká a nebudu na nikom závislá. Těšila jsem se na to, až budu sama, budu si moct dělat co se mi zlíbí a budu si žít podle svého, nebudu muset poslouchat a líbilo se mi to. Ale teď toužím být zase dítě, dítě, kterému neublíží okolní svět a když ano, tak přijde rodič a vyřídí si to s tím, kdo svému děťátku ublížil. Nyní však už nic takového neexistuje, nemohu přijít a říct. ,,Ten mi vzal hračku a nechce mi ji vrátit. Ten mě zase řekl že jsem blbá.´´ nikdo totiž nepůjde a nevyřídí si to s tím, kdo mě urazil. Řekne jen ,,To je život, smiř se s tím.´´ a odejde si dělat své věci.
Nejraději bych křičela. Křičela. ,,Ale vždyť já jsem pořád to malé dítě! Potřebuji vaši ochranu!´´ ale neudělám to, protože mají pravdu. Je to život a já se s ním musím vypořádat stejně tak, jako to udělali ostatní.
Vynořím se zase napovrch ze svých vzpomínek a myšlenek. Podívám se na kaluž pod sebou a unaveně se posadím. Setřu krev, která mi vytékala z očí. Tu, která vyvěrala odkudsi z hlubin a vyvěrala napovrch a spolu s sebou nesla všechny nečistoty mé duše, všechen žal, smutek a křivdy, vše co mě tížilo. Setřu tu třpytivou průzračnou krev. Nikdo by nepoznal, že ta průzračná voda v sobě nese tolik bolesti. Zdání klame. I něco tak čistého a průzračného v sobě nese něco temného, co oči nevidí. Kdo to nezná, nepochopí.
Podívám se z okna do dne ve kterém se prohánějí sluneční paprsky a řeknu si. ,,Ano. Život jde dál.´´ a ta slova jsou pravdivá. Život se nezastaví, nevrátí se zpět ani kdybych si to sebevíc přála. Musím se mu postavit a žít, protože každá etapa života nám něco přináší.
Otevřou se dveře a dovnitř nakoukne matčina rozčepýřená hlava. ,,Děje se něco?´´ zeptá se a prohlíží si mě. Usměju se na ní a pouze řeknu. ,,Ne. Nic.´´ Matka pokývá hlavou, změří si mě pohledem a zavře za sebou dveře na kterých se rozkývá cedule PENTA REI.