Do zapomnění

Seděl na okenní římse v obýváku ve svém bytě. Hleděl ven z okna a pozoroval poblikávající hvězdy na obloze. V tomhle velkém bytě je takové ticho... Prázdno. Stalo se to teprve před dvěma dny. Stále si nemůže zvyknout. Na ten neuvěřitelný fakt. Na tu samotu. Aoi. Jak se to jen mohlo stát?! Co je na tomhle světě za spravedlnost? Proč Aoi a ne on? Mezi poblikávajícími hvězdami Ruki občas zahlédl světlo letadla. Vše na obloze vypadá tak klidně. I Rukiho tvář vypadá nerozrušená. Ale proč v něm tedy vše vře, křičí? Ten plamen, který spaluje jeho hruď je tak strašně silný, až musí svraštit čelo a zatnout zuby. Svůj pohled stočil z oblohy k zemi. Na silnici před panelovým domem sem tam projelo pár aut a ulice opět ztichla až na bzučení lamp, které líně osvětlovaly vozovku. Tam se to stalo. Neposlušná slza si probojovala cestu na Rukiho tvář, kde za sebou zanechala slanou cestičku. Kruci! Ruki si tvář otřel a od okna poodstoupil. Jak dlouho?! Proč by měl vytrvat? Snášet ten smutek! Ding-dong. Zvonek. Ruki se zhluboka nadechl a došel ke dveřím. Kukátkem uviděl, že za nimi stojí Uruha. Otevřel.
"Tohle jsem pozbíral ve studiu. Nevěděl jsem, jestli si to nebudeš chtít nechat.", podával Uruha nezalepenou krabici Rukimu místo pozdravu. Ruki jen pokýval hlavou, otočil se a bez rozloučení za sebou zavřel dveře patou.
Tušil, jaký obsah bude krabice mít. Stejně to ale byla rána. Bodnutí nožem. Klečel nad zcela otevřenou krabicí a hleděl dovnitř. Málem přestával dýchat. Po krátké chvilce vzal do ruky pomačkané černé triko s namalovanými křídly na zádech. Na okamžik si ho jen tak prohlížel a pak jej uchopil i druhou rukou a přivoněl. AOI!!! Ta vůně mu drtila žebra, rozřezávala srdce a otupovala mysl. Proč nemohl zemřít on sám? Proč nemohl mít jednou v životě štěstí?
"Aoi." zaznělo šeptem do prázného prostoru. Tolik osamělý muž, klečící na studené podlaze. Další pár slz kreslil mokrou stopu na Rukiho lících. Po nich přišlo několik dalších, které ihned na to vystřídaly nové. Ruki ze svého sedu padl na bok na podlahu s trikem pevně přitisknutým k obličeji, aby ho ta vůně nikdy nemohla opustit. Už se nechce nikdy zvednout. Jednou rukou uvolnil stisk černého, nyní už úplně pomačkaného, trika a sáhl si do kapsy, kde si celý den ukrýval svou zbraň. Ne..Není to zbraň. Je to vstup do jiného světa. Možná se po další cestě dostane ke svému ztracenému srdci. Možná do zapomění. Možná do nicoty. Vložil do úst malou ampulku a opět svou uvolněnou rukou chytil tričko snad ještě pevněji, než předtím. Skousl. Tekutina se pomalu rozlévala v jeho ústech a on polkl. Nasál z trička tu tolik známou vůni, jež nadobro zatracovala jeho smysly. Nebo to nebyla vůně? Vše splývá. Necítí své tělo, ani bolest toho těla. Milovat a ztratit. Mysl tělo opouští, ale vůně zůstává. Aoi...