Normální sobota?

Tak na začátek něco o mě, jsem businessman z Londýna, celkem mladý a celkem bohatý. A jmenuji se Charles Taylor.
Byla sobota ráno, ještě jsem spal, když v tom mi zazvonil mobil. Kdo může otravovat v sobotu ráno? „Tady Charles Tailor, kdo volá?“ Nic. Jenom dýchání…kohosi. „Můžete mi říct svoje jméno? Co po mě chcete? Máš 12 hodin. Sepiš závěť“. Zavěsil. Bože! Kam ten svět spěje, když lidi dělají tak blbý vtipy? A ještě ke všemu v 8 ráno. No nic, neměl bych se rozptylovat, dneska toho musím spoustu zvládnout. Asi vezmu svojí extrahloupou a extrablonďatou přítelkyni někam na oběd.Je to supermodelka. Jak jinak. Potom chce jít do kina. Nejspíš na nějaký romantický propadák, se spoustou špatných scén a ještě horších dialogů. K tomu si dáme předražený popcorn, stejně jako všichni ostatní v sále, a já budu skřípat zuby. Ale co bych pro Suzie neudělal. Co tam mám dál? Jo a ještě musím na schůzku s novým obchodním partnerem, vypadá to ,že by z toho mohlo něco kápnout, uvidíme. Vcelku normální den. Musím se jít najíst, umýt a udělat všechny ty normální ranní rituály. A potom na rande se svojí „láskou“. Je 8:00.
Suzie jsem vyzvedl přesně v 11:30. Měla na sobě jakési žvýkačkově růžové minišaty a podpatky, které jí přidávaly přinejmenším 20 cm. Ale nestěžoval jsem si, hezky se na to dívalo. „ Kam bys chtěla Suzie? Dneska se chci dobře najíst. Já nevím, mám docela chuť na francouzská jídla, takže bych asi šla do té restaurace na Kinnerton Street, prý to tam stojí za to. Dobře, budu věřit tvému úsudku.“ Který většinou stojí za starou belu, ale tentokrát se budu modlit.
Jídlo bylo opravdu docela dobré, až na to že jsem to jméno nemohl vyslovit. Suzie si dala něco nízkokalorického,ale se stejně hrozným jménem. Najednou mi začal vibrovat mobil, SMSka. „ Tak co chutnali ti cuisses de grenouille? Doufám že jo. A co mi odkážeš? Máš 7 hodin“ Hajzl! Proč mě pořád otravuje?! Klid, hlavně klid. „Jedem Suzie? Měli bychom, jestli chceme stihnout ten film. Ovšem drahý, jedeme.“ Musím uznat, že hrát umí. Bylo 13 00.
Do kina jsme dorazili ve 14:00. „ Co bys chtěla vidět Suzie? Nějakou romantiku? Dojdu koupit lístky. Ne, počkej! Chtěla bych vidět spíš nějaký thriller. To 127 hodin vypadá dobře.“ To mě překvapila, fakt hodně. „ Tak jo klidně dojdu pro ty lístky. A můžeš se tulit.“
Ten film, byl opravdu překvapivě dobrý, Suzie se vytáhla. A taky se tulila. Asi jí večer pozvu ke mně domů. Zase SMSka, do prdele. „ Líbil se Ti film? Snad ses z tý svojí přítelkyně neudělal. Máš 4 hodiny.“ A dost! Co jsem mohl udělat, aby mě takhle deptal? Tak dobrý zas nejsem. Už mě to vážně štve, zítra to dojdu nahlásit na policii. Ale teď se musím na tu schůzku a odvézt Suzie domů. V opačném pořadí samozřejmě, nikdy bych jí s sebou nevzal na nic opravdu důležitého. A měl bych chvátnout, mám tam být už za půl hodiny. Bylo 16:00.
Do kavárny, kde jsme se měli sejít, jsem dorazil s mírným spožděním, jak se ode mě očekávalo. Už tam čekal, Mike Gordon. Vypadal úplně jako každý druhý obchodník z City. Šedivý oblek, kalhoty….všechno vsadil bych se že má i šedivé trenky. Ale měl jsem pocit, že už jsem ho někde viděl. Ty malá očka. Vypadal trochu jako krysa. Nejspíš jenom deja vu.
„Dobrý den pane Kordone. Á dobrý pane Tailore, už jsem myslel že nedorazíte. Zdržel jsem se s přítelkyní, znáte to ne? Ale ovšem, začneme tedy?“ Mluvil rozumně a přesvědčivě, ale vypadal nervózně. Proč? „ Omluvíte mě pane Gordone? Musím si odskočit. Příliš mnoho kávy. Jistě, jistě odskočte si. Nikdo nechce abyste se tu ztrapnil skvrnou na kalhotách, že?“ Parchant, já mu ukážu. Ze mě si utahovat nebude. Nikdy v životě jsem záchod neviděl rád. Úleva, ale opravdu neuvěřitelná. Otevřely se dveře, další člověk čekající na to až se bude moci svěřit porcelánové mušli. Když v tom mi někdo přitisknul hadr na obličej. Chloroform….
Probudil jsem se v tmavé místnosti, jen na stěně zářily digitální hodiny. Jinak byla neproniknutelná tma. Sakra proč? Co chce? Tohle nemůže bejt pravda, za chvíli se probudim. Určitě! „Líbí se ti tady Taylore? Doufám, že jo dal jsem si na tom záležet. Chtěl bys vědět kdo sem? Vzpomínej šmejde! Byli jsme v kavárně.“ Gordon? Nikdy předtím jsem ho neviděl… „ Ale teď jsem vás viděl poprvý v životě. Proč ste mi to udělal?! Poprvý v životě? Ne Charlesi, moje pravé jméno je Alex Brown, pracoval jsem u tebe.. A ty jsi mě vyhodil! Měl jsem rodinu. Ženu a děti! Manželka odešla a děti si vzala s sebou. A to všechno je tvoje vina! Kdybys mě nevyhodil, tak bych do toho nespad a nic z tohohle se nemuselo stát. Ale stalo se….a proto teď chcípneš! Ne, to nesmíš udělat! Hele takovej je obchod, občas takový věci musíš udělat. Ale já ti to vynahradim. Dám ti všechno, peníze, auta, ženskejch kolik budeš chtít. Hlavně mě nezabíjej! Prosím. Máš smůlu Taylore, budeš platit. Ale svým životem. Přesně ve 20:00.“
Za 2 minuty? Určitě si dělá jenom blbou srandu a potom se tomu zasmějem na sklenicí piva. Ale ten hlas….čišela z něj nenávist a vztek. Dveře. Někde tady musí být dveře! Do prdele, nikde nic.Najdou někdy moje tělo? Bude mě Suzie aspoň trochu oplakávat? Nebo pokrčí ramena a půjde si hledat dalšího sponzora? Počkat! Co to bylo? Vypadalo to jako záblesk světla. Gordon sem jde, asi ke mně mluvil skrz reproduktor. Tiché kroky. Je tu ozvěna, může být kdekoliv. Kmitnutí nože. Cítím jak ze mě utíká život. Aspoň mě nemučil…