Bolestivý šepot

Tak nějak se mi to tehdy všechno pomíchalo dohromady. Roky rivality a nenávisti se mi nějak divně přetransformovaly v něco naprosto neuvěřitelného. Kdykoliv jsem tě viděl, měl jsem dost smíšené pocity. Nejprve bych tě byl chtěl políbit, pak ti zanadávat do nesnesitelných idiotů, následně jsem měl pocit, že bych tě nejraději umačkal ve své náruči a v neposlední řadě bych ti byl strašně rád dal pár přes hubu. Ještě před takovými třemi lety jsem si myslel, že to prostě jen ta dlouholetá nenávist sílí, ale takové dva roky zpět jsem si byl ochoten připustit, že tě nemůžu vystát jednoduše z toho důvodu, který by se dal pojmenovat zasranou láskou. Miluju tě. Tvé blonďaté vlasy, které v jednom světle nabíraly odlesk šedavé záře, v jiném světle byly lehce zlatavé a v dalším zas splývaly s tvou andělsky bledou pletí. Ach ano, tvá pleť vypadala, jako kdyby jí byl propůjčen půvab bílého mramoru. Působila dojmem, že při sebeopatrnějším doteku se může ta křehkost roztříštit na tisíce střípků dokonalosti. A přesto jsem tě tak strašně chtěl držet v náručí a vášnivě líbal ty tvé lososově růžové rty. Při těch našich potyčkách, kdy jsem měl možnost se k tobě naklonit až nebezpečně blízko, jsem vždy cítil třešňovou vůni, jež ti sálala z tvých dokonale uhlazených vlasů. V těch chvílích jsem měl chuť zapomenout, kde jsem, kdo jsem, co by tomu řekli ostatní a bez okolků tě začít líbat. Jenže jsem nemohl. Nemohl a to ve mně vyvolávalo pocit ublížení, neštěstí a nenaplněné touhy a tak jsem ti jednoduše začal nadávat, a kdyby mě vždy Hermiona s Ronem neodtáhli pryč, jistojistě bys ode mě, ty zmetku zmijozelská, jednu nebo dvě schytal. Měl jsem na mysli nějaké to pěstí samozřejmě. Merline, odpusť, já ho vážně miluji. Stále a bolestivě ho miluji. Zatraceného zmijozelského prince, nafoukaného blbečka, který by jistojistě uměl milovat, nebýt naprosto pokřivené výchovy jeho naprosto psychicky pokřivených rodičů. Ach, Draco, kdybys jen věděl. Ty prevíte. Nezbývá mi nic jiného, než se smiřovat se svým životem Vyvoleného, jenž zachránil svět a nechat svou lásku uplavat někam do dáli. Bolí to. Nemám rád svůj osud,nikdy jsem ho něměl rád, ale ten tvůj, Draco, teď z hloubi duše nenávidím. Vím, žes
v hloubi duše byl jiný. Pod tou skořápkou dokonalosti, arogantnosti, nedostupnosti, pod tou slupkou tvého zlého a lstivého já se skrývala křehká duše, která toužila po tom být milován. Já to tam totiž občas i viděl.
Když jsem tě tehdy v šestém ročníku viděl v té umývárně, jak stojíš u zrcadla, shrbeně se opíráš o umyvadlo pod ním a po tvé dokonalé tváři, v té chvíli zkřivené do grimasy naprostého zoufalství, stékají něžné slzy strachu, dokonale mě naplnil soucit, láska ve mně přímo vřela a tak moc jsem ti chtěl pomoci. Vykročil jsem k tobě, a ačkoliv jsem v tvých očích na chvíli spatřil ten příšerný strach, který tě dělal tolik dostupným, i když zranitelným, vteřinu na to tvé oči zas pohltil obranný chlad, nepřístupnost a zdánlivé opovržení. A přesně v ten den jsem to pokazil. Jakmile tě zasáhla ta kletba a já viděl, jak se tvá hruď barví do ruda, přestal jsem dýchat, srdcem mi projel ostrý nůž a já měl v tu chvíli v hlavě jedinou myšlenku. Zabil jsem tě! Usedl jsem k tvému krvácejícímu tělu a neměl jsem ani odvahu se tě dotknout. Tvé oči vyhledaly mé a já to v nich uviděl. Šok, ublížení, zklamání a nenávist. Ale v té nenávisti se zračilo i zcela něco jiného. A to něco jiného jsem viděl jistojistě nadobro umírat. A čím více to něco jiného sláblo, tím více nenávisti jsem mohl v těch nyní temně šedých duhovkách spatřit. A já navždy přišel o všechno, co jsem kdy toužil získat.
Teď sedím v okně tolik známého Doupěte rodiny Weasleyových a hledím na šedavé nebe. Nebe zbarvené stejně, jako byly tvé oči. Tom Raddle padl díky jedné z relikvií, jež se stala mým dědictvím po Brumbálovi, spousta lidí ve Válce zemřela a mé srdce obemknul nesnesitelný bolestivý chlad z tvé smrti. Pamatuji si ten okamžik zcela přesně.
Ocitl jsem se před Voldemortem a nastal rozhodující okamžik našich životů. Kletba se odrazila a udeřila Pána zla přímo do hrudi. Klesl mrtvý k zemi a životy ostatních přeživších byly zachráněny. Ale pak se stalo něco šíleného. Žena, kterou nenávidím z hloubi své duše, začala pomateně vřeštět a ve vteřině na mne namířila svou hůlku. Viděl jsem, jak se jí pohybují rty a jak můj sluch rozeznává tu smrtící kletbu.
"Avada kedavra!" zavřeštěla Belatrix Lestrangeová a já jen pozoroval, jak se ke mně blíží zelený paprsek. Jenže v tu chvíli se stalo něco, co bych od někoho jako ty už nikdy neočekával. Zakřičel jsi hlasité "Ne!" a vrhl se přímo před mé tělo, které se již chtělo smířit s naplňující hrdinskou smrtí. Kletba, která se neodpouští, přímo vrazila do tvého křehkého těla a já sledoval, jak se pomyslně rozpadáš na ty tisíce střípků dokonalosti. Chytl jsem v rychlosti tvé tělo, aby nedopadlo na tu tvrdou zem, a zadíval se naposledy do těch stříbřitě šedých očí. A právě ten poslední pohled mě utvrdil v mé zabedněnosti. Bylo to tam. Hořelo to touhou po mém životě, že ani sebevětší přemluvy by ti nikdy nezabránili, abys to udělal znovu. Tehdy skrz tvé rty téměř neslyšně, že jsem to mohl rozeznat pouze já, vyšla ta dvě slůvka, která jsem tolik toužil slyšet už dávno předtím.
"Miluji tě." A tvé nádherné oči byly najednou jako ze skla. Zůstala v nich láska, ale byly chladné, nepřítomné a…mrtvé. Po tváři mi proti mé vůli začali stékat slzy. Vzhlédl jsem. Belatrix někdo odebral hůlku a nyní na ní mířili tři členové Řádu.
"Jeho," ukázal jsem na muže svého srdce, "ti už neodpustím vůbec." Nenávistný hlas, ne - téměř šepot, který mi vycházel z hrdla, v sobě měl obrovské množství jedu. Vstal jsem a napřáhl svou hůlku proti té odporné svini.
"Co chceš dělat, Pottere!" zavřeštěla roztřeseně. Měla strach a já cítil, že to tak je správně. S myšlenkou na tebe, můj milovaný, mi po tváři steklo několik dalších neposlušných, hořkých a bolestivých slz. Bolest neměla konců.
"Avada kedavra!" zaznělo již po několikáté v tomto dni, ale poprvé z úst Vyvoleného. A Belatrix s hrůzou v obličeji padla mrtvá k zemi.

Je to teprve velmi krátká chvíle od tvé srdcervoucí smrti. Nemohu si zvyknout a mám pocit, že si už nikdy za celý svůj zatracený život nezvyknu. Miloval jsem tě. Hluboce jsem tě miloval a bohužel stále miluji. Naplňuje mě tak nesnesitelná samota
Sesedám z okna, beru do ruky své kufry a s hlasitým prásknutím se přemisťuji pryč z Doupěte, abych mohl odejít pryč od bolestivých vzpomínek, pryč z Anglie, pryč z evropského kontinentu, daleko od všeho, co mi tě mohlo připomínat. Můj milý hadi princi, někdy v budoucnu se opět setkáme. Nyní je konec. Sbohem.