Proroctví

25. Ëyanil, 3E891

     Měla jsem toho věštce poslechnout. Od doby, co jsem ukradla tu hvězdnou sekeru, šlo to se mnou od desíti k pěti. Nejdřív jsem ztratila měšec plný zlaťáků. Pak se mi zčistajasna zlomila magická čepel, Památka na Wallarda. Čepel blesků napadla nějaká koroze magických zbraní, už to bylo samo o sobě podivné, a úplně kov sežrala. Meč duší jakoby pustil všechny své duše, když jsem ho zarazila do zombie v jedné jeskyni. Najednou z něj byla obyčejná zbraň. Jako třešničku na dortu mi nevyšel pokus s magií a zapálila jsem si střechu nad hlavou. Doslova. Proto jsem se rozhodla vrátit kentaurovi jeho zatracenou zbraň, aby ze mě sňal své prokletí.

     Znovu jsem navštívila jeho stáj a vypadalo to, že mě čekal. Pousmál se, když jsem mu podávala jeho sekeru a řekl, že ze mě snímá svou kletbu. Ulevilo se mi a chystala jsem se k odchodu. Kentaur na mě zavolal, abych se, až mě na cestě udeří větev, podívala do kořenů toho zákeřného útočníka. Připadalo mi to zvláštní, ale přesto jsem skočila na koně a uháněla domů.

     Zapomněla jsem, co mi kentaur prorokoval, ale zanedlouho se mi to připomnělo. Z koně mě totiž srazila tlustá větev borovice, která tu určitě předtím nebyla. Vzpomněla jsem si, co říkal ten čtvernožec a podívala se k jejím kořenům. Samým překvapením jsem se o dřevo udeřila znovu. V dutině stromu se skrývala docela pěkná obouruční sekera. Nevypadala nijak magicky, ale vzhledem k tomu, že se mi jaksi zbraně zase zúžili, jsem si ji pohotově hodila do vaku a v duchu poděkovala přejícímu kentaurovi.