Zvláštní kyvadlo

3. Rëvanil, 3E891

     Prozkoumávala jsem ruiny staré elfské pevnosti, abych našla nějaký poklad, nebo aspoň pár zlatek, když mě málem rozsekala nastražená past. Sešlápla jsem nějaký kamenný blok a přede mnou se mihla ostrá čepel kyvadla. Všimla jsem si, že tak se stalo asi na čtyřech místech v chodbě.

Sledovala jsem kmity čepelí, když tu jsem si všimla, že jedno z kyvadel se vymyká svým tvarem. Třetí kyvadlová zbraň byla ze všech nejužší, ale také nejdelší. Když jsem se úspěšně vyhla prvním dvěma, jala jsem se ji prozkomat. Intervaly mezi jejími kmity byly ze všech nejdelší. Když se kolem mě konečně prohnala, s překvapením jsem zjistila, že to není obyčejné ocelové kyvadlo, ale umně zavěšený předlouhý meč.

     Docela delší chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, jak ho sundat z držáku. Nejdřív jsem mu zkusila nastavit kdysi-magický Meč duší, ale rychlostí kyvadla mi ze zbraně zbyl jen mečíček duší. Zahodila jsem tedy nepoužitelný kov s kapánek zkrácenou čepelí a zkusila vymyslet jiný postup, když tu jsem si všimla, že na druhém konci tunelu, ještě za jedním kyvadlem, se nachází vypínač této pasti. Snadno jsem se vyhnula pomalu kmitajícímu meči a stanula před docela rychle se pohybující čepelí posledního kyvadla. Vyčíhala jsem si vhodný okamžik a skočila. Nevyšlo mi to úplně a já přišla o část batohu. Díky bohu, že to nebyla část ze mě. Tu bych postrádala víc.

     Stiskla jsem svítivým kamenem vykládaný vypínač a čepele kyvadel se zastavily. Vrátila jsem se ke třetímu kyvadlu a sešpulila ústa, protože meč vězel v rýze v kameni. Zkusila jsem se tam nějak dostat torzem Meče duší, ale nezdařilo se. Sebrala jsem všechnu energii, co jsem měla v sobě a zkusila utvořit ohnivou kouli. Povedlo se a já ji mrštila na držák zbraně. Mělo to ale krapet neočekávaný efekt. Nemyslím to, že se mi podlomila kolena, ale to, že to krapet řachlo, když koule doletěla. Na hlavu se mi sesypaly drobné kamínky a odštěpky kamenné chodby, protože v místě, kde kouzlo narazilo do stěny, zel trošku menší kráter. Byla jsem docela vyčerpaná, ale tentokrát jsem neupadla do mdlob. Výhodou toho kráteru bylo, že úplně odhalil závěs, který držel meč. Nevýhodou bylo, že ten závěs žhnul jak rozpálená kovadlina. Opustila jsem tedy pastiště a přesunula se k vypínači, abych si trochu zchrupla než závěs vyhasne a abych dobila trochu energie.

     Probudil mě rachot. Mžourala jsem polozavřenýma očima, co se stalo, a zjistila jsem, že když závěs tuhnul, neudržel už nápor váhy meče a prostě se utrhl. Tím mi také odpadly starosti s otevíráním závěsu a já mohla svůj nově nabytý meč vložit do rozsekaného batohu.