Objekt žárlivosti - část 1.

Vídal ho často, v kancelářích, na večírcích. Čím více a častěji ho vídal, tím víc to sílilo. Ten pocit. Neuhašená touha. Chtěl se ho tak moc dotýkat, chtěl zkoumat jeho nahé tělo. Nyní stál opět v rohu místnosti a čekal, až domluví s manažerem, se kterým chtěl mluvit i on sám. Netušil, že ho tu potká. Nenápadně si prohlížel jeho profil, jenž byl jak dokonale vytesaná socha z mramoru. Neuvěřitelné.
"Děkuji, nashledanou." Vyšlo z úst toho okouzlujícího mladého muže. Odcházel a cestou ke dveřím se na Uruhu pousmál. Nevysvětlitelná vnitřní energie rozpumpovala Uruhovo srdce na maximum. Díky jednomu úsměvu. Úsměvu od Kamija, jenž za sebou právě zabouchl dveře. Uruha se rozpomenul, proč vlastně přišel, a přistoupil ke svému manažerovi. Ještě stále viděl v duchu jeho úsměv. Kamijou.

Už tomu byly dva dny, co potkal Kamija v té kanceláři. Nebyla to nijak zvlášť dlouhá doba, občas uběhl i týden, aniž by se s ním střetl. Ale i po těchto dvou dnech se bez pohledu na něj Uruha užíral. Nyní ale vcházel, krátce po poledni, prosklenými, samootevíracími dveřmi do budovy nahrávací společnosti. Měl sklopenou hlavu, sluchátka v uších, a aniž by poslouchal hudbu, jež z nich vycházela, přemýšlel nad zásadním rozhodnutím, které měla kapela uskutečnit. Turné po Evropě. Rozhodně, by do toho chtěl jít, ostatní členové kapely zrovna tak. Byla tu ale otázka, kde a v jakém čase se koncerty uskuteční. Přemýšleli o Německu a Velké Británii, jako posledně. Tyto dvě země byly jakýmisi středy dění Evropanů a už minule přišlo nezměrné množství lidí. Jen zároveň myslel i na lidi, kteří žijí na jihu. Španělsko, Řecko. Zahloubán do svých myšlenek si nevšiml osoby, která šla naproti němu a po očku ho pozorovala. Až na poslední chvíli pozvedl hlavu, jelikož se blížil k výtahům. Kamijou šel pomalu a když se Uruha zastavil, zůstal stát také.
"Zdravím Tě." pousmál se Kamijou svým nadpozemským způsobem. Uruha nedokázal vyslovit ani slovo. Okouzlen Kamijovou bledou pletí, dokonale sladěnou s jeho blond vlasy, jež nesly nádech šedavého stříbra, stál a téměř bez dechu hleděl na bytost, která snad ani nemohla pocházet z tohoto světa.
"Co se děje? Ztratil's řeč?" zavtipkovala Dokonalost. Uruha jí v duchu přisvědčil.
"Ne, neztratil." opáčil a trošku vytáhl koutky svých úst do úsměvu. "Už jsem si delší dobu říkal, jestli bys nezašel někdy na čaj, Kamijou." Vyslovit jeho jméno nahlas bylo jak boží požehnání.
"Ani zdaleka mi to nebude nepříjemné." přijal Kamijou pozvání a na důkaz přátelství položil Uruhovi ruku na rameno. "Jen řekni, kdy a kde?" Kamijova zvláštní mluva byla jak z jiného světa. Ze světa lehkosti, bezchybnosti a tajuplnosti. A dotek jeho ruky, která už nyní na Uruhově rameni neležela, byl jak dotek Šílenství.
"Eh, asi… Dnes večer v osm? U květinářství?" odpověděl Uruha otázkou na otázku Kamijovu. Proč zrovna dnes večer? Proč navrhl květinářství? Vždyť to bylo dobrý kus jak odsud, tak od jeho bydliště. Možná myšlenka na růži v útlých, hebkých, téměř průhledných prstech ho donutila pomyslet zrovna na obchod s těmito květinami. Ano, růže se k němu hodí. Rudé růže, krvavé jak červánkový soumrak, růže vsazené do rukou bledolící osoby, pro kterou by snad i dokázal zemřít. Muž s rudými růžemi a bledými tvářemi. On byl Věčnost.
"Dobře, přijímám. Budu se na Tebe těšit." Kamijou se ještě jednou usmál a ladným pohybem se rychle ztratil za prosklenými dveřmi v davu lidí, který již s přibývajícími hodinami značně houstl. Uruha se ještě chvíli díval jeho směrem, ačkoliv vidět ho už nemohl. Bytost vyzařující zvláštní energii. Euforie, kterou způsobil pouhý kratičký rozhovor. Nepochopitelné. Kamijou. Uruha pokračoval ve své cestě.

Blížila se sedmá hodina večer. Všichni členové kapely byli již na všem se svým manažerem domluveni, rozhodli se tedy odejít domů. Uruha se rozloučil s manažerem, ve zkušebně, kam si zašli pro věci, řekl krátké "ahoj" i Rukimu, Aoiovi a Kaiovi. Reita odešel už před půl hodinou. Oblékl si tedy spěšně kabát a vyrazil. Měl ještě hodinu čas, aby se nějak upravil, zamířil tedy domů. Obvykle chodil pěšky, aby si užil večerní procházku, ale nyní se rozhodl použít metro. Nechtěl na schůzku dorazit pozdě. Ach, Kamijou.
Jakmile Uruha dorazil domů, zamířil do koupelny. Krátce se osprchoval, osušil a vešel do ložnice, aby si mohl vybrat vhodné oblečení. Co by se mohlo hodit? Kamijou chodí často v modré nebo šedé. Občas tyto barvy kombinuje. Nosí lehké oblečení, většinou to jsou těsnější košile a široké kalhoty, kterými pohne i slabý vánek. V takových chvílích, když Kamijou jen stojí a třeba na něco čeká, vypadá jako by větru poroučel, aby si s jeho šaty hrál. Uruha tento pohled miloval. Přestal se zaobírat myšlenkou na vzdušné oblečení a raději si začal opět lámat hlavu s tím, co si vzít na sebe. Šedá a modrá. Tak hloupé barvy! Co se k nim hodí? Ať na sobě bude Kamijou mít jakoukoliv z těchto barev a jakkoliv sladěné, cokoliv by si Uruha oblékl, kazilo by to Kamijův zevnějšek. Nebo by si spíše připadal, že vedle něho sám neexistuje. Nakonec to ale vzdal a oblékl si černé džíny, bílé triko a šedý kabát. Ještě se nalíčil a učesal, než vyšel z bytu.
Na smluvené místo dorazil patnáct minut před osmou. Byl poněkud nervózní, nemohl se dočkat, až Kamijou dorazí, zároveň se ale bál setkání s ním. Kamijou přeci nic o jeho pocitech neví, co kdyby se něco pokazilo? Nebyl si jistý jeho orientací, jen doufal, že by se třeba Kamijou nebránil takovémuto vztahu. Nikdy ho neviděl v přítomnosti nějaké dívky. K asistentkám se choval spíše jako šlechetný známý, naopak jeho pohledy směřované k Yukimu a občas i samotnému Uruhovi byly jaksi jiné. To však ještě nemuselo znamenat, že značily něco většího. Uruha se lehce opřel o pouliční lampu, vedle které doteď postával, a s pohledem do ulice vyčkával a soustředil se, zda někde Kamija nezahlédne. A po chvilce zahlédl.
Kamijou přicházel směrem od náměstí. Vypadal přesně tak, jak Uruha očekával, i přesto se ale Uruhovo srdce rozbušilo z Kamijova nadpřirozeného zevnějšku. Měl na sobě tmavě modré, široké kalhoty, jež byly vespod zdobeny šedostříbrně vyšitými růžemi a spletí čar a lístků, kabát ve stejné barevné kombinaci, pod nímž se dala u krku spatřit šedá košile, zřejmě ta s volnými rukávy a volánky těsně pod knoflíky, jakou Kamijou tak rád nosil. Jeho vlasy v Uruhovi vzbuzovaly dojem, že jsou lehké, vzdušné a snad s vlastním životem, jak si s nimi vítr hrál, když se pomalým krokem Kamijou blížil. Jeho šedomodré oči jakoby schválně probarvené a vystínované, aby dokonale pasovaly k jeho oblečení a jeho lehce bledé pleti. Mladý, takto vypadající muž musel vládnout nějakou skrytou vnitřní silou, nějakou nevysvětlitelnou energií, která Uruhu tak strašně moc přitahovala, až se cítil dokonale omámen. Kamijou už k němu došel a jednu svou skvostnou dlaň se štíhlými prsty a dlouhými nehty lehce pozdvihl, aby si mohl na pozdrav potřást s tou Uruhovou. Uruha ji uchopil a měl pocit, že jeho je oproti té jedinečné zcela postradatelná.
"Rád Tě opět vidím, Uruho." promluvil konečně Kamijou a potěšil svět svým milým, běžným a přesto neobyčejným úsměvem. Uruhova hruď dostala nečekanou ránu od srdce, které uplašeně povyskočilo, jakmile zaregistrovalo jméno, jež bylo vysloveno nahlas a vyšlo z úst Jedinečnosti. Uruha ale ve vteřině oplatil ten vzácný úsměv.
"Také jsem rád, že jsi tu. Nemohl jsem se dočkat." řekl nakonec.