Vězeň nekromantů

18. Rëvanil, 3E891

     Když jsem znovu navštívila Tarlen, abych nakoupila nějaké zásoby, zahlédla jsem v davu toho mladíka, který mi přinesl Památku na Wallarda. Když spatřil i on mě, usmál se a začal se davem prodírat. Znovu jsme se setkali a on mě pozval na korbel chutného tarlenského piva. Zřejmě jsme se docela zakecali, protože když jsme vyšli z putyky, slunce bylo už hodně nízko. Byla jsem trochu zmožená alkoholem, tak jsem se nechala ukecat, že už nemám nikam jezdit.

     Pozval mě do svého domu u hradeb Tarlenu, kde mi rozestlal svou postel. Byl to celkem útulný domek, nejvíc se mi líbily dekorace, protože měl všude rozvěšeny různobarevné letky šípů a šípy samotné. U vchodových dveří se houpala překrásně vyřezávaná kuše se zlatým zdobením. Mladík mi řekl, že ji zdědil po otci - stejně jako dům - když tátu před lety potrhal rozzuřený kanec. Většinu následující noci jsme ale stejně provyprávěli a šli jsme spát až k ránu.

     Když jsem se kolem poledního vzbudila, zjistila jsem, že Amarus, tak se ten mladík jmenoval, zmizel. Než jsem se ale nadála, otevřely se dveře a on vstoupil dovnitř: na jednom rameni kuši, na druhém bažanta. Usmála jsem se a přešla ke krbu. Amarus mezitím šel do kuchyně připravit maso. Postavila jsem se tak, abych měla jistotu, že mě neuvidí, kdyby náhodou přišel, a utvořila jsem malou kuličku plamenů. Hodila jsem ji do suchého dříví, ale nečekala jsem tu reakci. Dřevo vzplanulo strašně rychle a očoudilo mi obočí. Amarus přišel po chvíli do místnosti s oškubaným ptákem, ale když viděl můj obličej, hned ke mně přiškočil a zajímal se, co se stalo. Odbyla jsem to a pak jsme si dali oběd.

Odpoledne jsem mu navrhla, že bychom mohli prozkoumat zříceninu, kterou jsem viděla, když jsem do Tarlenu jela. Zeptal se mě na ní a když jsem mu ji popsala, tak mi to vymlouval. Prý je ta pevnost plná pastí a pokud ví, obyvatelka zrovna téhle pevnosti je nějaká válečnice bez smyslu pro humor, se kterou není radno si zahrávat. Navrhl mi ale jeskyni jménem Temná puklina, kterou sám ještě neprozkoumal, ale se mnou by se do toho pustil. Zasmála jsem se a ráda souhlasila.

     Když jsme dorazili k jeskyni, byli jsme překvapeni, že před ní stojí nějaký oltář a že ve vstupu jsou dveře. Opatrně jsme je otevřeli a vstoupili. Prostor uvnitř tu a tam osvětlovala louče a když jsme se dostali do jakéhosi dómu, spatřili jsme postavu. Tou dobou už jsme se plížili, protože jsme nevěděli, co můžeme čekat. Nezdálo se, že by nás neznámý zpozoroval. Jenom tam tak stál a koukal do prázdna. První se postavil Amarus. Když ho postava uzřela, mávla rukou nad sebe a přivolala si dva kostlivce. Nekromant! Amarus bleskově natáhl kuši a vložil šíp do žlábku. Já se zatím pomalu plížila k nekromantovi, protože se nezdálo, že by si mě všiml. Podle hlasu, když postava začala křičet nadávky, jsme poznali, že je to žena. Vytáhla na Amaruse stříbrný palcát a schovala se za stalaktit.     

     Spolubojovník zatím stihl sestřelit jednoho kostlivce - trefil ho do hlavy, ta uletěla a tělo se rozsypalo. Nabíjel novou střelu, když se k němu dostal druhý kostlivec. V rukou třímal něco, co by se dalo přirovnat k silně rezavému dlouhému meči. Já nechala Amaruse napospas kostlivci a zatím se plížila ke schovávající se nekromantce. Ta, když zjistila, že její ochránci selhali - Amarus mečem "oddělal" zbývajícího kostlivce a znovu nabil kuši - tak se rozběhla útokem na Amaruse. Než se dostala až ke mně, tak po něm prskla nějakým kouzlem, ale než k němu stačila doběhnout, podrazila jsem jí nohy. Svalila se jako pytel brambor a já jí bodla, pro jistotu. Rozběhla jsem se k příteli, ale ten už pomalu vstával a ztrhával ze sebe nějakou lepivou hmotu, nejspíš to kouzlo. Rychle ještě přešel k nekromantce a kopnul do ní. Už se nepohnula. Začali jsme prozkoumávat rozlehlou jeskyni, když tu jsme objevili truhlici. Amarus zkusil useknout zámek, ale jeho meč se od něj jen odrazil, na zámku neudělal ani škrábanec. Bohužel, jeho zbraň úder jaksi neustála. Takovej zub na zbrani jsem už dlouho neviděla. Meč byl k zahození. Protože se mi Amarus velice zamlouval, vytáhla jsem ze znovuspraveného batohu Zvláštní kyvadlo a darovala mu ho. Hrozně mi děkoval a dal mi polibek. Byla jsem trochu překvapená, ale zároveň mi to udělalo radost.

     Zkusila jsem zámek odemknout paklíči, ale když jsem zlomila už pátý, nechala jsem toho. Někde tu musí být klíč. A jako první mě napadlo, že ho bude mít u sebe mrtvá nekromantka. A taky že jo. Malý drobný železný klíček přesně pasoval do zámku na truhlici. Uvnitř byly nějaké knihy, nějaké nechutně smradlavé přísady, pár zlaťáků a co mě překvapilo, zajímavě tvarovaný meč. Amarus mi řekl, že si ho mám nechat a znovu mi poděkoval za věnovanou zbraň. Já za něj našla vítanou náhradu.