Sladká pomsta

23. Nil Ulaër, 3E891

     Už je to asi měsíc, co jsem prodala domek ve Whitestonu a nastěhovala se k Amarusovi. Za tu dobu jsme prolezli kdejakou jeskyni a pevnost. Dokonce jsme se jednou odvážili i do elfské ruiny. Docela jsem si s Amarusem rozuměla a začala jsem ho mít ráda. Je pozorný, věnuje se mi a chrání mě (ač myslím, že ochranu mé osoby docela zvládám). Nedávno jsme ale putovali zkrz pustiny Dal Garathu, abychom se dostali do magického města Nar-Garathu, které visí těsně nad východním koncem pustin. Mohli jsme sice jet po cestě z Tarlenu do Nar-Garathu, ale právě jsme se vraceli z Bracanu, města jihozápadně od Tarlenu, takže kdybychom to brali po cestě, zabrala by nám ta trasa nejméně o týden více. V Nar-Garathu jsme chtěli nakoupit vybavení pro mé pokusy, protože už jsem Amovi ukázala, co dovedu. Nejdříve se trochu zdráhal, ale pak to přijal.

     Byli jsme už tak dva dny v pustině, když nás přepadla početná banda vrahů, zlodějů, vyvrženců a dalších zatracených duší. Sice jsme se bránili, ale bylo jich příliš mnoho. Nepoužila jsem své schopnosti jen proto, abych měla dost sil na útěk. Samozřejmě nás spoutali a odvedli do své skrýše. Jejich velitel, nějaké tlusté prase, ve mně viděl dokonalou obchodní příležitost - byl to totiž otrokář. A v Dal Garathu bují veškeré takové činnosti, které by se v jiných částech Říše rychle vymýtily. Prohlížel si mě, ale když se mi chtěl podívat na zuby, plivla jsem po něm. Dal mi facku a Am sebou začal házet. Bohužel byly okovy i na jeho sílu moc.

     V noci, když banda spala nebo byla u ohně, jsem plánovala, jak uniknout. Am námahou usnul. Najednou mě napadlo, že bych mohla přetavit silné provazy, které mě poutaly. Byla jsem svázána provazy jen z toho důvodu, aby se neporušila moje kůže. Soustředila jsem svoji moc a vyrobila hučící ohnivou kouli ve své ruce. Čekala jsem docela dlouho, než jsem přepálila provaz. Nožem by to určitě šlo lépe. Když jsem měla konečně jednu ruku volnou, už jsem snadno vytáhla i tu druhou. Našla jsem na stole dýku a veškeré moje a Amovo vybavení. Ještě ho nestačili ani vybalit, neefektivní idioti. Přeřezala jsem Amovi pouta a probudila ho. Chvilku se rozkoukával, ale hned byl svěží, když zjistil, že se chystáme prchnout. Připlížila jsem se k rozvalenému spícímu vůdci ležení a potichu mu položila dýku na krk. Ani ho to neprobralo, tak jsem zatlačila. Teplá tmavá krev zkropila všude ležící polštáře. Když jsem odcházela z pašovy místnosti, zaujalo mě nafialovělé světlo linoucí se z otevřené skříně. Objevila jsem tam čepel, po které tančily fialové blesky. To bude dokonalá pomsta. Zavražděný vůdce a jeho trofej ukradená. Strčila jsem meč do batohu, aby nás neprozradila záře a utíkali jsme z jeskyně. Stráže hlídající vchod byly v limbu z přemíry alkoholu, takže nás nečekal vůbec žádný boj. Tentokrát jsme vyvázli docela snadno.