Lichové mají utrum

17. Vallanil, 3E891

     Jsme manželé! Minulý týden jsme se s Amem vzali. Byla to taková malá svatba v jednom z tarlenských kostelů. Svědky nám dělali dva Amovi přátelé. Ale už dva dny po svatbě jsme zase začali žít dobrodružným životem, jako by se nic nestalo. V Nar-Garathu nám po událostech v Dal Garathu řekli, že bych měla navštěvovat učitele na magické universitě a dali mi, samozřejmě za úplatu (jak jinak), doporučení. Tak jsem se stala učněm magie a denně chodila zlepšovat své magické schopnosti.

Členství v magické společnosti mělo ale jednu dobrou výhodu: měla jsem pořád přístup k Arboretu, ikdyž platit jsem musela furt. Tak se taky jednou stalo, že jsem donesla do Arboreta Proroctví, abych ho nechala očarovat. Tentokrát jsem ale po mágovi chtěla něco speciálního. Tentokrát jsem chtěla zbraň schopnou odolat moci lichů. Mág se na mě odměřeně podíval, ale nabídl mi, že to zkusí, abych tedy přišla za dva dny. Mezitím Am odjel něco zařídit do Lusionu, města pod Nar-Garathem.

     Když jsem se znovu dostavila na universitu, mág mi sdělil, že dělal co mohl. V očarování sekery je prý zakomponována ektoplazma z ducha, ohnivý safír a diamant. Za tuhle práci chtěl zaplatit dva a půl tisíce zlatých, ale umluvila jsem ho přes své členství v universitě na dva tisíce. Když se Am vrátil z Lusionu, vyprávěl mi o záchraně nějaké mladé bojovnice, kterou napadl kostlivec. Pogratulovala jsem mu a chtěla vědět, kde ji má, ale on řekl, že hned zmizela. Já jsem mu sdělila, že jsem si nechala očarovat sekeru, kterou mi věnoval kdysi jeden kentaur a ta se Amovi moc líbila. Když jsem mu navíc řekla, že mě dokáže ochránit před mocí lichů, kdybychom se s nimi náhodou potkali, byl štěstím bez sebe. Vůbec se mu nedivím.