Prázdnota

Bílé stěny. Bílá okna. Suché kytky. Prázdné ulice.
Sedím na lavičce. Sám.
Okolo chodí jen lidé, které neznám. A možná jsem znal, ale zapomněl jsem. Úplně. Zbylo jen to bílé místo.
Naproti mně stojí v čele budovy velký blikající nápis. Svítí. A zhasl. Svítí.. a zhasl. Dráždí to prázdno okolo sebe. Nepatří sem. Ani ti lidé, kteří chodí okolo mě, s deštníky, přestože neprší, a usměvy, přestože jsou nešťastní.
Sedím a zírám.
Na lavičce. A sám.
Mám pocit vzduchoprázdna. Je tu vůbec někdo?
U mé nohy rozkvetla fialka. Vzkvetla a hned zase uschla. Chtěl jsem tak moc něco krásného v tom imaginárním prázdnu, ale nestačilo to. Chtěl jsem vidět fialu, utrhnout jí a přivonět si, ale uschla mi před očima.
Ten nápis stále ještě bliká. Svítí. A zhasl.
Začalo pršet a lidé schovali deštníky.
Pořád sedím na lavičce. Sám. V dešti. Se suchým drnem u nohou a prázdnem v hlavě.
Vymyslil jsem si i ty lidi. Lidi, které neznám. A možná jsem znal, ale zapomněl jsem. Úplně. Není tu vzduch, ale ještě přežívám.
Vymyslel bych si i vzduch, ale je těžké popsat něco nehmatatelného. To není jako s tou fialou, která uschla, neschopna žít z prázdna. Ani s těmi lidmi.
Přestalo pršet. Zase vytáhli deštníky. Pořád jich tu přibývá. Možná se jen cítím sám.
Ale já jsem sám. Sedím. Na lavičce. Mokré od slunce a vyhřáté od deště. A okolo ti lidé, co se pořád usmívají. Nikdy se nebudou mračit. Dokud si to nebudu přát. A já si to nepřeju. Ale.. okolo je prázdno. Jsem tu vlastně úplně sám.
Proboha.
Zastavil se u mě starý člověk. Usmíval se.
Ptal se mě, proč pláču.
„Protože tu nikdo není,“ odpověděl jsem.
Šel dál. A usmíval se. Nechal jsem ho rozplynout se v páru a vymyslil jsem si dalšího. Vypadal ještě líp než ten první. Vlastně vypadal úplně stejně, jen se neusmíval.
Přiměl jsem ho, aby se u mě zastavil.
Ptal se mě, proč pláču.
„Protože tu vůbec nikdo není,“ odpověděl jsem.
Šel dál a neusmíval se. Pořád jsem nebyl spokojený, tak jsem ho nechal rozplynout se v kouřový dým a žádného už jsem si nevymyslil.
Na nebi vyvstala duha. Až natáhnu ruku, tak zmizí. Jsem tu sám, na lavičce. Nikdo tu není, a přece jsou tu všichni. Slyším hudbu, ale neslyším její melodii. Cítím sladké růže, ale necítím jejich vůni. Vidím lidi, ale nevidím do jejich nitra.
Už mě omrzeli.
Nechci je vidět.
Ale co když je potřebuju?