Angrëlis

17. Nil Alta, 3E891

     Konečně jsem se sem dostala. Teď jsem se trmácela skrz celý Nar-Garath, jen abych našla zdejší věštírnu. Když jsem ale vstupovala do budovy, začal se ozývat hrozně vysoký tón, který mi strašně trhal uši. Klesla jsem na kolena, už jsem to nemohla vydržet. Za chvilku přiběhli dva strážní

s magickými holemi, které na mě namířili. Tón ustal. Nechápala jsem, co se děje. Stále ještě jsem ležela na zemi, když mě za ruku chytil nějaký muž s kápí v dlouhé modré róbě a postavil mě. Sundal si kápi a přinutil mě vysypat batoh. Když spatřil Vězně nekromantů, i přes mé protesty ho vzal do rukou a mě přitlačil ke zdi. Přiblížil svůj obličej k mému a z úst se mu utvořila úzká čárka. Pak promluvil. Ptal se mě, kde jsem ten meč vzala a já mu popravdě odpověděla, že jsem ho nalezla v nekromantské doupěti. Nevěřícně se na mě podíval a pak mě zase postavil na zem a meč vsunul zpět do batohu. Pokynul strážným, aby mě vzali za ním.

     Došli jsme k malým dveřím s vyraženými runami moci. Mág se ke mě otočil a řekl mi, že pokud se prokáže, že jsem nevinná, tak že mám o tom, co tam uvidím, mlčet. Jestli ne, tak se se mnou vyrovnají. Pak vytáhl malý zlatý klíček a dveře odemknul. Bylo jasně vidět, jak se tím zrušila jakási clona. Vstoupili jsme dovnitř a jeden ze strážných za sebou zavřel dveře. V ten moment se po stranách dlouhé chodby vzňaly malé lucerny.

     Mág mě vedl už asi deset minut chodbou, kde se čas od času po stranách objevovaly malé dveře. Po chvíli se mág zastavil. Přemýšlela jsem proč, protože ani na jedné straně nebyly žádné dveře. Mistr vytáhl malou hůlku a nakreslil s ní do zdi zvláštní obrazec. Hned na to se čáry hůlkou vpily do stěny a objevil se průchod. Mistr nařídil strážným, aby mě hlídali a sám vešel do temnoty. Za ním se zase stěna zacelila. Po chvíli se mág vrátil a v rukou držel úplně stejný meč, jaký jsem měl v batohu.

     Pokynul mi, abych vytáhla meč z batohu a když jsem tak učinila, začala mě neviditelná síla táhnout k mistrovi. Poddala jsem se jí a když se meče přiblížily k sobě, oslepila nás oslnivá záře. Když ustala, byl meč znovu po tisíciletích celý. Mág se na něj podíval a pak se podíval na mě. Řekl mi, že musí tuto událost oznámit na vyšších místech a popadl meč. Já ho nepustila a pověděla mu, že mu ho nedám, dokud mě nevezme ke svým nadřízeným. Neochotně souhlasil. Vystoupil z neosvětlené chodby a ta za ním zase zmizela. Vrátili jsme se stejnou cestou.

     Když vysvětloval, co se stalo svým nadřízeným, stála jsem opodál a držela zbraň v rukou.

Velmistři magie rozhodli, že by zbraň měla být svěřena zase do rukou elfských lordů, obzvláště Královny lesa. Dokonce samotný starší se uvolil, že se tam s ní vydá. Jeho odvážnou výzvu ale sbor velmistrů odmítl. Určili mě, abych zbraň znovu vrátila jejím starodávným majitelům. I tak jsem měla chvíli ve své moci tuto zbraň předků.