Objekt žárlivosti - část 4.

Navzdory tomu, že byl Uruha požádán, aby nechodil do jiných místností, mu Kamijou ukázal ještě další čtyři. Zbytek však zákazu stále podléhal. Jedna z těch místností nebyla moc prostorná a Kamijou vysvětlil, že to je jeho pracovna. Koneckonců tak vcelku vypadala. Nacházel se tu stůl, téměř stejný jako v první místnosti, kterou Uruha spatřil hned první den, jen měl o něco tmavší barvu. Dále zde měl Kamijou rozestavěné poličky plné srolovaných pergamenů, některé z nich nesly zelenou pečeť a některé temně rudou, o které Uruha usoudil, že patří Kamijově rodu. Stůl a poličky byli jediným nábytkem, ovšem pracovna byla doplněna různými, dalo by se říci ozdobnými, předměty. Na stěnách viseli meče, jedny volně zavěšené, jiné zas společně zkřížené. Na podlaze ležela jakási kožešina, zřejmě z nějakého divokého zvířete, které Uruha nedokázal určit, jelikož hlava byla odříznutá. Tento pokoj vypadal oproti ostatním hruběji, možná to bylo právě proto, aby člověk na první pohled pochopil, že vstoupil do pracovny, nikoliv do obývatelné místnosti.
Zbylé tři místnosti už patřili Uruhovi. Měl svou pracovnu, ta byla ovšem zařízena ve světlejším odstínu, než ta Kamijova. Měla poměrně stejné vybavení, jen místo kožešiny byla prkenná podlaha pokryta kobercem a v poličkách to zelo prázdnotou. Druhá místnost byla ložnice a ta třetí nebyla zařízená. Kamijou řekl, že až si Uruha promyslí, jak by chtěl tuto místnost vybavit, tak něco sežene. Jen ho poprosil, aby vybíral spíše něco starožitného, ať to bude jakkoliv drahé, s tím už ale Uruha počítal, aniž by o to Kamijou musel žádat.
Nakonec měl Uruha opravdu radost, že se rozhodl přestěhovat se zrovna sem. Bylo to nádherné místo, působilo na něj, jakoby skrývalo mnoho tajemství. Zahrady byly tak velké, že si po nich mohl udělat výlet na celé odpoledne a to by je ani zdaleka neprošel celé. Akorát ta poloha byla trochu nevýhodná. Byl zvyklý chodit pěšky do práce i z práce, takhle bude muset používat metro. Stanice byla sice vzdálená jen malinko, ale procházky byly zkrátka hezčí. Kamijou mu ale slíbil, že bude jezdit s ním, pokud nebude muset zůstat doma kvůli důležitým záležitostem, jak řekl. Uruhu zajímalo, co těmi záležitostmi myslí. Příliš nad tím ale nehloubal.

Nastalo pondělí. Uruha měl naštěstí dovolenou, kterou jeho kapele tak štědře nadělil jejich manažer, rozhodl se tedy projít po zahradách a dopřát si chvilku romantické atmosféry alespoň sám pro sebe, když byl Kamijou ve studiu. Ušel zhruba jeden půl kilometru, když u jedné zahradní fontánky zahlédl osobu oděnou v šatech s volánky, černo-rudé barvy. Zastavil se. Osoba stála a hleděla na tryskající vodu, jež sem tam dopadla na krajkové rukavičky, kterými se žena opírala o nízké ozdobné zábradlíčko. Uruha jí neviděl do obličeje, ale díky její zralé ženské postavě si pomyslel, že možná potkal Kamijovu manželku. Byl zvědavý. Opatrně se dal opět do pohybu, aby mohl dojít až těsně k ní. Byla krásná.
"Přeji příjemné dopoledne." Pozdravil slušně a čekal na nějakou odezvu. Záhadná žena však jen pootočila hlavu, aby na něj krátce pohlédla, usmála se a opět se obrátila čelem k vodě.
"Mohu se zeptat, jak se jmenujete?" zkusil to Uruha ještě jednou.
"Violeta." Zazněla zpěvná odpověď. Violeta se svým chováním podobala Kamijovi. Oba byli tak tajemní.
"Těší mne, Violeto. Mé jméno je Uruha." Uklonil se Uruha a byl zvědav, jestli Violeta opět promluví.
"Vím, kdo jsi." Odvrátila pohled od vody a zůstala hledět na Uruhu. "Kamijou mi o Tobě vyprávěl." Její úsměv byl tak příjemný a zároveň smutný. Vycházela z ní úplně stejná aura jako z Kamija a přesto se ta energie zdála něčím odlišná. Bylo to zvláštní.
"A co všechno Vám Kamijou říkal?" optal se nejistě.
"Ach ano," pousmála se opět Violeta, "řekl mi, že k Tobě chová velice silné city. A jak vidím, nakonec se mu vyplnily i jeho sny."
"Sny?"
"Ano, sny. Často sníval o vysokém muži s andělskými vlasy, který mu vrátí jeho ztracené srdce."
Uruha zůstal ohromen. To on měl být onen muž s andělskými vlasy? On měl vrátit Kamijovi jeho ztracené srdce? Miloval potom snad Kamijou někdy ještě někoho jiného? Jak dlouho tomu bylo? A proč o tu osobu přišel? Srdce se v Uruhově hrudi opět silně rozbušilo. Pocítil tak strašlivou touhu vědět o Kamijovi víc.
"Povězte mi něco o Kamijově minulosti, prosím." chytil Violetu za její dlaně schované v černých rukavičkách. Violeta jen jemně vzdychla a přikývla.
"Cesta jeho minulostí je velice zdlouhavá, pojďme se proto po ní vydat i v reálném pohybu." Otočila se a došla na písčitou pěšinku mezi růžovými keři. Uruha ji následoval.
"Kamijou byl dost mladý," načala Violeta vyprávění a šla pomalým krokem po cestičce, "když přišel o své pravé rodiče. Tuším, že mu mohlo být tak osm, či devět let."

// Psal se rok 1793, bylo zrovna léto a venku se po několika dlouhých dnech rozpoutala deštivá bouře. Malý chlapec seděl na okenní římse a sledoval kapky deště, jež po skle stékaly podobně, jako jeho slzy po dětské tváři. Kolena měl přitisknutá k bradě, aby je mohl svými hubenými pažemi objímat, a lehce se třásl zimou. Byl to takový šok, když to uviděl! Maminko, Tatínku! Chlapec se vrátil z odpoledního čaje, od svého nejlepšího kamaráda domů, těšil se na maminku, jak ho obejme a zeptá se, jaké měl odpoledne, těšil se, až mu tatínek pochválí píšťalu, kterou za pomoci kamaráda vyřezal do vrbového prutu, ale místo toho stanul za prahem domovních dveří v kaluži krve. Rychle ke svým rodičům poklekl a co nejhruběji s nimi zatřásl, aby se vzbudili a konečně se s ním přivítali. Ale maminka s tatínkem se nezvedali a nehladili malého Kamija po světlých vláskách, jen tam leželi a byli tolik chladní. Kamijou klečel v rudé louži, ruce měl ulepené od krve svých rodičů a nevěřícně se rozplakal. MAMINKO! TATÍNKU! Zvedl své drobné tělíčko ze země a utíkal se zavřít do svého pokoje. Nevěděl, proč utíká pryč, nevěděl nic, protože maminka a tatínek leželi, jejich hruď se nezvedala, jejich těla byla studená, všude v hale se nacházela jejich krev a oči měli vytřeštěné, skleněné, bez života.

Blížili se Kamijovi narozeniny. Hořkých osmnáct let. Náhradní domov, ve kterém vyrůstal, se rozhodl jednou pro vždy opustit. Celých deset let mu nepřinášel nic dobrého. Nyní opět seděl na okně. Místo na okenní římse si velice oblíbil. Přinášelo mu klid a zároveň v něm vzbuzovalo pocit stísněnosti. Ale bylo to jediné místo, kde se cítil jako v kolébce. Bylo to velice zvláštní. Sluneční paprsky i dešťové kapky klouzající po vnější straně skla mu dávaly neslyšně najevo, že není sám, jak se mu může zdát. A v těchto chvílích si tak opravdu připadal. Že není sám. Že tu je někdo, kdo mu rozumí.
Kamijou věděl, co musí udělat. Cítil to v sobě celou dobu od smrti rodičů. Musí najít jejich vraha. A věděl, kde ho hledat. Veliké sídlo na okraji města s nádhernými zahradami a rozlehlými pozemky. Zjistil, že tam se nacházel člověk, jenž tehdy tak neopatrně ztratil vzácný prsten s rudým kamenem a vytesaným znakem. Prsten, který Kamijou už deset let nosil navlečený na provázku, na svém krku. Prsten, jenž byl jako amulet, který mu dodával sílu porazit život. //