Lapkova zhouba

12. Darnil, 3E891

     Po několika dnech, kdy jsem na sklonku dne hledala, kam bych složila hlavu, mě na cestě překvapil jakýsi muž, ozbrojený krátkým mečem, který po mně požadoval všechno mé zlato. Došlo mi, že to bude zase jeden z těch, kteří útočí jen na slabé a neschopné se bránit - prostě lapka.

     Ač jsem ve svém měšci měla méně než deset zlatých, vysmála jsem se mu, načež zaútočil svým krátkým mečem. Sice jsem mohla jeho úder odrazit, ale co by mi pak zbylo z Ixilova bodce, že? Dřevo moc proti oceli neobstojí. Švihla jsem s sebou na zem a lapkova zbraň těsně minula mou hlavu, tak těsně, že se k zemi sneslo pár mých vlasů. Tasila jsem Ixilovo napichovátko, obrátila si ho v ruce tak, abych zbraň držela za ostří a jílcem jsem zloděje udeřila jak nejsilněji jsem mohla do břicha. Zavrávoral a volnou rukou se chytil za bachor. Znovu jsem zbraň pohotově obrátila a bodla její hrot lapkovi přímo mezi prsty až do žaludku. Než jeho život zhasl, tak jsem ho vyzpovídala – stejně to už nikomu nepoví. Meč jsem poté zdechlině odebrala.