Legionářovo sbohem

21. Darnil, 3E891

     Když jsem procházela pustinami Dal Garathu, narazila jsem na vyčerpaného legionáře ve zrezlé zbroji. Když mě spatřil, prosebně se na mě podíval a řekl: "Vem si tento meč jako mé poslední sbohem a zbav mě jím mé bolesti," načež mi podal dobře opečovávaný meč. Jeho čepel byla rozšířená asi po deseti centimetrech od záštity a i jeho váha byla více než optimální. Párkrát jsem s ním nazkusmo švihla a pak jsem si znovu uvědomila, že ten legionář ke mně prosebně hledí pomalu vyhasínajícíma očima. Nejsem sice ten typ, co by denodenně konal dobré skutky, to klidně přenechám fráterům, ale když jsem toho chudáka znovu viděla, navíc jsem si uvědomila, že to byl on, kdo mi dal svou zbraň, tak jsem mu vyhověla. Nejsem ani moc žádný lidumil, ale nenechala jsem ho trpět, bodla jsem mu čepel přímo do srdce. Legionář vydechl naposledy a já mu zatlačila oči, ikdyž jsem se nehodlala pachtit s vykopáváním hrobu. Stejně tu za pár dní nezbyde, teda snad krom zrezlého kyrysu, z legionáře nic, co by stálo za řeč - zdejší fauna si vypomáhá jakoukoliv potravou, kterou nalezne, jinak by nepřežila.

Co jsem udělat měla, to jsem učinila a legionářův meč se dostal do mé sbírky.