Anděl snů

„Vrať mi mojí duši, snažně tě prosím,“ slova co nesla se vzduchem, když slunce pomalu hledalo království snů.
„Vrať mi křídla, ať odnesou mojí samotu,“ klečela na břehu jezera a konečky prstů si pohrávala s hladinou.
V růžových šatech, jak oděná do červánků podvečera a dlouhé blonďaté vlasy, se kterými si pohrával vítr.
„Sejmi trnovou korunu osudu z mojí hlavy,“ vzhlédla k nebi a její oči zaplavily křišťálové slzy.
Potůčky těch slaných perel stékaly po její tváři a poslední jiskřičky v pohledu mizely kamsi do hluboké noci myšlenek.
Schoulila se do klubíčka, jako by čekala na obětí, které už dlouhé měsíce nezažila.
A pak, z nebe, co ulehlo ke spánku, od první hvězdy, která ukázala své blyštící srdce, slétla na hladinu jezera bílá labuť. Bílá, jako království sněhových vloček a krásná, jako každé šťastné jitro.
Protáhla si svá velká křídla a připlula ke břehu.
Dívka, který ji uviděla, zvedla uplakanou tvář a v zrcadle jejího pohledu, odrážel se svit měsíce.
Labuť chvíli jen tak proplouvala v její blízkosti a teprve pak se odvážila vykročit na břeh.
„Ty jsi krásná, krásná jako láska sama,“ vztáhla na ní ruku křehká lidská princezna a pohladila jí na křídle.
Zavřela oči, asi si přála, aby jí labuť zanesla až za jejím princem, za pramenem smutné lásky, který ústil do moře bolesti v jejím srdci.
„Chtěla bys křídla krásná princezno?“ ozvalo se náhle.
Otevřela oči a skrz poslední slzičky, které pomalu zasychaly, uviděla malou postavu. Byl to chlapeček, s něžnou tváří, úsměvem, jaký nedokáže vykouzlit nejlepší klaun a pohledem, v jehož upřímnosti by se mu nemohlo rovnat ani to nejsrdečnější vyznání.
„Chtěla bych za svou láskou, víš?“ odvětila a vzdálila svou ruku z jeho křídel.
„Já vím, sledoval jsem tě každou noc, když si šla spát. Každou noc jsem ti nosil ty nejkrásnější sny, ale pak si ráno znovu procitla do svého smutku,“ řekl jí a přisedl si blíž.
Neodpověděla, její srdce volalo ku spoustě otázek a ona jim nedokázala dát odpověď.
„Podívej (vztáhl malou ručičku k nebi), tam daleko na obloze je hvězda snů, můj domov. A já jsem tvůj anděl princezno,“ pokračoval ve vyprávění a jeho slova byla tak křehká, jako květ bílé kopretiny v letním větru, jako závoj ranní mlhy.
„Andílku, maličký, pro mě už nejsou krásné sny, zůstala mi jenom ta probuzení bez jediného paprsku naděje,“ hrstička slov, které jí srdce dovolilo vyslovit a každé bylo obehnané trny černých růži zklamání.
On si poposedl ještě blíž a položil svou ručičku na okraj jejich šatů.
„Víš, nosil jsem ti krásné sny, ale nebyly pro tebe. Andílek snů může přinést ty nejsladší těm, kterým jsou přány. Jenže tebe nikdo nepolíbil na čelo, nepohladil po tváři a neřekl či neposlal ti pár přejícných slov,“ pokračoval andílek a jeho úsměv maličko uvadal. Už nebyl jak čerstvě rozkvetlá slunečnice, plný nadlidského tepla, ale jako kvítek utržený ze zášti.
„Maličký, chtěla bych být na tvé hvězdě snů. I když je moc daleko, nevyrovná se to dálce, za kterou je má láska,“ odpověděla a její příjemný hlas se zalykal záplavou dalších smutných vzpomínek.
„Seděl jsem pak každého večera, vedle sebe měl už prázdný košík a sledoval, jak v tvém podvědomí ty sny umírají. Jako by byly papírky a někdo je pomalu přikládal do plamenů svíček, plamenů, které nepřejí ti štěstí,“ řekl a pohladil jí po tváři, setřel svou ručičkou poslední slzu, kterou ještě mohla vyplakat.
„Svíčky ne maličký. Plamínky hřejí jako láska sama. Tu mojí však pálí chlad a mráz. Samota je jak ledové království a já jsem jeho královnou,“ odpověděla a prvně se na toho malého anděla usmála.
Jeho slova jí těšila a po dlouhé době byla tím nejúžasnějším, co si vyslechla. Tím nejsilnějším pohlazením po duši.
„Víš co se stane andílkovi snů, když se jeho princezna moc trápí?“ zeptal se a upřeně sledoval její zamyšlený výraz.
„To nevím maličký, co se stane?“ odpověděla.
„Andílci taky pláčou a když jsou smutní, padají hvězdy. Ty pak plní lidem přání, malá přáníčka, co si nosí uvnitř sebe. Ale když je smutek ještě silnější, pak jejich srdíčka krvácejí. Kapičku po kapičce, krví rudou, jako nejuzrálejší jablko ve větvích stromu,
rudou, jak rty gotické krásky,“ řekl jí, sklopil hlavu a pohledem přejel po svém hrudníku.
Až tehdy si všimla, několika červených flíčků na jeho košilce.
Snažil se je ručičkou zakrýt, aby jí nezpůsobil další trápení, ale ta se mu třásla natolik, že košilku sevřít v dlani nedokázal.
„Odpusť mi, já nevěděla. Nevěděla jsem, že andílci existují. Ale teď už to vím maličký,“ vzala jej kolem ramen a cítila, jak se klepe zimou.
„Princezno, jsi tak krásná, krásnější než všechny hvězdy kolem, jsi jako víla fantazie, kterou nelze popsat slovy,“ jeho hlásek slábnul a slábnul a ona pocítila na své ruce vlhkost.
Malý andílek plakal, nejdřív se snažil se slzami bojovat, ale záhy svůj boj prohrál.
Dívala se mu do tváře a za ní padaly hvězdy, jedna za druhou, jako jiskrný noční déšť.
„Slibuji ti můj andílku, že už budu snít tvoje krásné sny, už ani jediná kapička rudé krve nezbarví tvou košilku,“ pověděla mu a pohladila jej po růžovém čele.
„Ale nebudeš šťastná princezno. I když budeš snít můj sen, ty krásné představy, probuzení ti zase sebere naději a celý den, až do noci, budeš hledat důvod žít, pátrat po smyslu lásky,“ řekl jí a pomaličku se postavil na nohy.
Rozhlédl se po obzoru, po hladině jezera, vstříc hvězdě, která byla jeho domovem.
„Víš co ukončí andílkův život princezno?“ zeptal se.
Neodpověděla, neznala odpověď a ani jí nechtěla znát.
„Sněhové vločky v létě, symbol splněného přání. Vločky z hvězdy snů, které přinesou andílkova křídla,“ řekl a otřel si poslední slzičku z tváře.
„To neříkej maličký, ne tahle slova. Půjdu teď spát a počkám si na tvůj sen. Vděčím ti za víc, než jsem schopna vyslovit, než jsem sama sobě ochotna přiznat,“ odpověděla a chtěla se zvednout ze země.
Jenže se prudce ochladilo a nával té bodavé zimy jí srazil opět k zemi.
Ten maličký se znovu zeširoka usmál a poslal jí ten nejkrásnější pohled, který kdy v životě viděla.
Cítila, jako by se na ní díval ten, kterého tak bezmezně miluje. Vztáhl ručičky k nebi, otočil k němu své dlaně a z jeho hrudi tryskaly paprsky duhového světla. Usmíval se a do jejích vlasů se začala snášet jedna malá sněhová vločka za druhou.
„Andílci snů jsou nahraditelní má princezno. Nahraditelní, jako bílé mráčky na modré obloze, jako vlny v moři, co zaniknou o jeho břeh. Nosil bych ti krásné sny a přesto bych sledoval, jak se tvoje duše trápí. Vzdávám se svého života krásná vílo, abych ti splnil sen největší, tvůj sen o lásce,“ dořekl poslední slovíčko a jeho roztomilá tvář, jeho upřímný pohled a taktéž ten něžný hlas, vše zmizelo v jediném prudkém záblesku světla.
Seděla tam na břehu jezera sama, v řasách se jí leskla poslední vločka splněného přání a na zemi, kousíček od ní, leželo malé pírko z andílkova křídla.
Teď už je na vás, jak si mé povídání dokončíte, ale věřte, že sny se plní. Ať už za nimi stojí naši andělé, nebo naše přání. A když budete zklíčení, ztrápení, plni bolesti, zdvihněte hlavu k nebi, k jedné z mnoha hvězd. Možná, že tam najdete odpovědi na všechny otázky, které v duši máte. A jestli ne, alespoň se usmějte, ať nekrvácí srdce andělů.