Věčnost lásky

"Tak, jaký máte problém?" ptám se pacienta sedícího naproti mně. "Víte, okolí si myslí, že mám schizofrenii, ale mám takový pocit, že ke mně promlouvají mrtví...". Tenhle případ je problém. Tenhle pacient je problém... a problém bude muset být odstraněn. Ne, že bych o stál... o odstraňování tohoto problému, já osobně bych mediátory nechal žít, ale bohužel na tomto světě jsem pod podmínkou. A také jsem jediná záchrana onoho světa, a proto mě hlídají ve dne i noci. Kam se hnu, tam mě pronásledují, jsou stále se mnou... Mrtví.
Sedím v lese a vnímám stromy, jejich pláč, radost a energii. Kdysi... Kdysi jsem pobýval na tomto světě. Krásném, čistém světě. To bylo ale ještě v dobách, kdy se po pláních probíhali volně koně, kdy po setmění ven mohli chodit pouze lovci, kdy za úplňku vyli vlci a vlkodlaci, kdy můj život patřil dobrodružství a ničení démonů... Kdy... kdy jsem nějaké mrtvé vůbec neřešil. A pak jsem se jednou zapletl.
A to byla ta fatální chyba.
Ale aby jste pochopili, proč tu jsem. Když potkáte člověka a najednou vám srdce exploduje jako zapálené a zároveň podložené tunou Semtexu. Když se najednou ocitnete v jiném světě, světe plném lásky. V tom okamžiku, kdy si najednou připadáte jak hippie... můj otec vždy říkával:"Mysli srdcem."ale to pouze do té doby něž ho roztrhali démoni. Otec nebyl zaklínač a nevěděl, že kdybych já myslel srdcem, tak bych tu už dávno nebyl. A já tu jsem, sice jako nemrtvý, ale stále tu jsem... Kvůli té pitomé radě.
Kontroluji si své hračky. Boxer v zadní kapse, kterého se nikdy nevzdám. Hlaveň pistole mě tlačí do nohy. Nůž je pod rukávem. Vyrážím plnit pokyny.
Vila. Velká, čistá vila jedné mladé slečny. Nechci vědět jak k ní přišla a o to se ani nestarám... Mám úkol. Tentýž samý úkol, jenž musím plnit celý můj nemrtvý život. Drátek strkám do klíčové dírky, chvíli si s ní hraji a pak potichu otevírám dveře. Bez jediného zvuku procházím dlouhou chodbou a vycházím po schodech. Ocitám se ve velikém sále a vnímám pohyb nalevo ode mě. Čekám na útok, ale ten nikde. Rychle se otáčím a v pohybu vytahuji zpod rukávu nůž. Nikde nic, ticho... pootevřenými dveřmi se po zemi plazí malý, modrý paprsek světla. Pomalu se přibližuji a lehce nakukuji do místnosti. Namodralé světlo vydává velké terárium s hadem. Vlasy se mi zježí na zátylku. Má přítelkyně, které jsem daroval svůj život vlastnila hady. Ona, Magiera, byla také zaklínačka, kterou jsem milovali více než sebe, více něž cokoli jiného... Když po jedné bitvě byla smrtelně zraněná, nemohl jsem se koukat na to, jak její tělo, jenž jsem držel v ruce ochabuje a ona mi utíká na druhý břeh. O tomhle polemizování musím končit, cítím lidské tělo na zádech a chladivé ostří na krku. Nadlidskou rychlostí sundávám ostří z mého krku a přehazuji útočníka přes hlavu. Chytám ho za límec, zvedám do vzduchu, a nožem dávám osudovou ránu do srdce. Nůž ani nestačím vyndat. Osoba s kuklou na hlavě, u které mi najednou dochází, že je až moc podvědomě lehká se napřahuje. Krásný, čistý pravý hák tak silný, až se mi zatmělo před očima. Příšerná bolest na žebrech, další kopanec do hlavy a série kopů je zakončena front-kickem. Večeře se dere ven. Po chvíli, která mi připadá jako věčnost vzhlížím a hledím do hlavně zbraně. Mé milované zbraně. Je to nádherná věc. Čistý kruh se zobáčkem na hoře... chci vnímat další detaily, před druhou smrtí, ale nejde to... zbraň se třese. Znám tento třas, neznamená strach ze smrti, znamená smrt. Smrt, ale ne mojí. Osoba, s níž jsem se smířil, že bude mým vrahem se hroutí za zem. Až teď mi dochází, fakt, že vrah bych tu měl být já a zároveň, že kuklu na hlavě bych měl mýt pouze já... strhávám jí ze své oběti. Šok mi projel celým tělem.
"Magiero..." hlesnu a sundávám si kuklu. "Dille." šok, překvapení. zklamání... zas jsem to podělal. "Zlato, prosím. Už to znovu nedělej. nechci tu být sama... přijď jednou za mnou, budu na tebe čekat." smrť jde pomalu k nám. dlouhý háv mu vlaje kolem a odhaluje tak bílé kosti. Kosou si pohubuje do rytmu. "Dalas mi část života, proto tu jsem, že ano?" cítím, jak všechno ze mě vyprchalo, veškerá vůle žít a zachraňovat svět od lidí, kteří tvoří mosty mezi světy mrtvých a živých. "Dille, přijď za mnou, budu na tebe čekat, " Smrť se napřahuje, kosa sviští rychle dolů, tak rychle až ji ani já nestačím chytit."Prosí-". čistý řez. Je to moje chyba. Nechci tu být, nemám už vůli žít. Láska je to jediné, co mě vždy drželo na životě. Láska je věčná... Smrť čeká... čeká na mě, má dost času. Z kapsy pláště vytahuje přesýpací hodiny,zbývá pár zrnek. Beru pistoli a zírám do hlavně. "Vezmi mě odtud."má poslední slova. Oslepený od světel klesám vedle mé lásky. Další nápřah, ostří kosy je zdobeno vyrytými ornamenty. Nádherná práce. Mrtví se shromaždují kolem mě. Smějí se, ví, že teď budou moci ovládnout svět. Tedy, pod podmínkou, že někdo jiný nezačne ničit mediátory... Ornamenty na kose jsou tak blízko, jsou čitelné, čisté a mezi nimi jsou slova psaná v elfském jazyce... Tma.
Tma a světlo na konci tunelu. Běžím, vše zlé, všechny strasti, bolest, to vše je pryč, daleko ode mě. Uháním rychlostí, kterou nemůže vyvinout jakýkoliv člověk. Jsem zaklínač... silný odraz, skok...
Dopadám na zem, lehce jako kočka. Měním se do vlka a běžím, vítr mi sviští mezi chlupy, tlapy dopadají na zem v čtyřdobém taktu. Odraz. Přeskakuji řeku, vbíhám do lesa a v něm probíhám kolem různých stvoření, různých duchů lesa. Jeleni se na mě otáčí... probíhám pod spadlým stromem, odrážím se od kmene jiného stromu, vyskakuji do koruny vysokého dubu a skáču jako veverka ze stromu na strom. Volnost. Lehký dopad. Zastavuji se. Tráva mi hladí tlapy, slunce, pronikající korunami stromů mě zásobuje energii. Vzhlížím. Obloha bez jediného mraku... nádech do plic. Krásný, čistý vzduch mi plní plíce. Tahle chvíle mi připadá jako věčnost, ale ta chvíle je úžasná. Další nádech, nemůžu se tohoto okamžiku nabažit. Vím, kam běžet... Přeskakuji přes kameny, stromy, malé kopečky z trávy. Lehce překonávám veškeré překážky, vybíhám do kopce, skáču po velkých, bílých kamenech nahoru... poslední skok. Sedí tam nádherná, bílá vlčice s modrými pruhy po těle a...čeká na mě... vždycky držela slovo...