Dešťovka - Dívka dešťů

"No já se snad zblázním! To už je zase ráno?" prohodím trochu sklesle a hodím drnčící budík ke kámošce do postele se slovy: "Vstávej Bobe, už je ráno!"

Po cestě do školy ještě probereme včerejší neúspěchy ve fyzice a už zase sedíme v lavici. Jen tak zírajíc s inteligentními výrazy na tvářích pozorujeme proslov chemikářky, což má být vlastně výklad nové látky. "Potěš koště", pomyslím si. "Tolik učení! To aby se člověk bál usnout..."

Den jakoby se zadrhával, ale konečně je tu poslední hodina. Bohužel je to opět fyzika. Nejradši bych se spakovala dřív než všechno vypukne, ale přece mě něco tak malýho nesežere! A tak na poslední chvíli zalezu do třídy a začnu si chystat na hodinu. Zvoní. Hned na to se do třídy vřítí fyzikář mávajíc na nás potupnými papíry. "To snad nemyslíte vážně! Kdy se chcete začít učit? Na krku pololetí a vy děláte, že se vás to netýká!" Rozdává nám prověrky a řve snad až do Afriky. Bylo mi do breku. "Další pětka. Já tomu tady můžu asi vážně zamávat..."

Po hodině se plahočím ke své skříňce. Jako naschvál se srazím s nějakým klukem. Věci mi popadají na zem. Obvykle bych se tomu začala smát, ale teď mi do smíchu opravdu nebylo. Mám zkaženej celej den. "Promiň, mrzí mě to." prohodím a než se stačím ohnout pro sešity na zemi, už mi je "slušný chlapeček" podává. "Nevadí. Stane se. Snad se kvůli tomu svět nezboří, ne?" Poděkuju a pokračuju v cestě, zaujímajíc se stále tou prokletou fyzikou. "Tak ahoj" loučí se ještě se mnou. "Hm, ahoj."

Když se za mnou zaklapnou dveře našeho nedalekýho intru, vyšlapu pár schodů a za chvilinku už se válím na posteli. Sáhnu pro sešity a otevřu je. Jen tak do nich bezmyšlenkovitě civím, když v tom mě vytrhne zvuk otvírajících se dveří. Do pokoje vlítne má spolubydlící Adéla. Hned na mě vyhrkne: "Že nevíš, koho jsem potkala dole u vchodu? To neuhodneš! Byl tam ten kluk, s kterým jsi se dneska srazila ve škole. Čeká na tebe?" "Jak mám vědět na koho čeká? Ale na mě teda určitě ne!" Pohlédnu z okna a na mé tváři se náhle objeví úsměv. Přece jen ten den nebude zase až tak zlej. Venku se zatáhlo. Netrvalo dlouho a z nebe se spustil slejvák. Vrhla jsem se ke skříni a začala tahat oblečení. "Ty přeci jenom někam jdeš?" "To se ví! Podívej, prší! Konečně! Víš, jak se mi po tom stejskalo? Přece si nenechám ujít první jarní déšť. Kdyby déšť. Slejvák! Tak zatím ahoj." rychle jsem se rozloučila a už si to štrádovala ven...

"Božínku! No to je nádhera!" vyhrklo ze mě hned při prvním doteku kapky. Smála jsem se z plných plic a vítala se s tolik očekávaným deštěm. "Paráda! Konečně! Už jsem se tě nemohla dočkat, kámo! Kde jsi byl takovou dobu? Víš, jak jsi mi chyběl?" Musela jsem tam vypadat přinejmenším jako když mě právě pustili z psychiatrický léčebny, ale to mi teď bylo putná...

---

"Čau Dešťovko, tak co, kdy zase bude pršet? Ale prej ti to včera slušelo, říkal Honza..." "Ty jseš asi dobrej cvok, že jo?" "A, královna dešťů jde, ustupte!" Co se to zase děje ? Ze všech stran slyším nějaké narážky a tak si to co nejrychlejc šinu do třídy. Co je to trklo?! Sednu si na židli a v tu chvíli se mi rozsvítí. No jasně! Včera pršelo a já... A kvůli tomu je takový pozdvižení? To snad ještě neviděli někoho kdo má rád déšť? Aspoň že už vím o co jde...

"Tak a už toho mám vážně dost!Co se do mě vůbec cpou? Člověk nemůže udělat ani krok aby si o tom nepovídala celá škola! To jsem z toho vážně cvok!" "Nevěš hlavu, ono je to přestane bavit. Náhodou, teď tě zná celá škola. Víš, co by za to někdo dal?" "No to je úžasný! Jestli chceš tak mi můžeš dělat mluvčího." "Ty jsi teda milá! Já ti chtěla alespoň trochu pomoct." Hádat se s kámoškou se mi fakt nechce a tak se seberu a vypadnu ven. Jsem po tom celodenním kibicování nějak rozhozená a tak ani nevím, kam vlastně jdu. Z ničeho nic se přede mnou objeví rozlehlá louka. Snad ve středu stál osamělý mohutný strom. Bezmyšlenkovitě se vydám k němu. Přitahuje mě jako magnet. Zanedlouho už objímám starý kmen, v očích se neudrží pár prvních slz. Slzy se kutálí =po tváři čím dál dychtivěji. V tom se rozpršelo...

---

Další den povyk trochu ustoupil. Jen tak sedím a zamyslím se. Co mi dokáže kromě deště zaručeně zvednout náladu? Kamarádi! No jasně! Tím ale nemyslím ty cvičený opice z tohohle zapadlího městečka, nýbrž staré dobré kamarády z domova! A hlavně Felda! Neznám ani jednoho človíčka, kterej by se jen trochu podobal mýmu nejlepšímu kamarádovy Feldovy! Na něj prostě nedám dopustit, protože takovýhle lidi nepotkáváš každej den! Rychle popadnu mobil. Píšu...no komu asi! Když se mi dlouho nedostává odpovědi, čekání vzdám a hrábnu pro sešity na zítřejší předměty. Rozevřu je. Ve chvíli však telefon zapěje a ohlásí mi příchod nové zprávy: AHOJ, JSME PRED SKOLO TAK MAKNI:-) "Cože?..."

"Jak jste se sem dostali? Ne, že bych nebyla ráda, jen jsem to nějak nečekala..." "To byl účel, ne? Překvapení! Přijeli jsme se na tebe prostě podívat. Ale hlavně jsme ti přivezli ukázat naše nový autíčko. Hezký, že jo?" Pohlédnu na ukazující se mi směr a bez nějakého upozornění vyvalím oči. "Jen trochu poupravíme degna bude to to nejlepší auto, jaký jsi kdy mohla vidět! Fakt! Ale s tím počkáme i na tebe, neboj!" !No já zírám..."

---

Civím do tlusté knihy a vypisuju si zápisky. Ticho ve třídě jen občas přeruší šramot židlí či cvaknutí propisky. Náhle však ucítím lehké kopnutí do židle. Pohlédnu na učitelku a když se ujistím, že se nedívá, otočím se dozadu. Schovám do dlaně podávající se mi kus zmuchlaného papíru. Zastrčím si ho do kapsy a dál už se o něj nezajímám. "Nejdřív práce, potom zábava." připomenu si přitom známá slova a vrátím se zase k vypisování...

"Uff, za chvíli mi hlava těma vědomostma snad pukne vejpůl!" Hodím učení do kouta a mikina letí vzduchem směrem k posteli. Za letu vypadne papírek a ladně přistane na zemi. Seberu ho tedy a konečně se dám do čtení: PŘIJĎ PROSÍM VE ČTYŘI K CUKRÁRNĚ. Co je to zase za vtip? Přesto se však pro zajímavost vydám ve čtyři k...

"Ahoj, já jsem Honza. Jednou jsme se dokonce srazili ve škole na chodbě. Pamatuješ? Víš...já...chtěl bych ti něco dát. Nepůjdeš se někam projít?"

Navečer se vrátím s jakýmsi předmětem na pokoj. Kámoška na mě zírá s nechápavým pohledem. A tak mi nezbývá, než jí všechno vysvětlit. "... ... a pak jsem se sním teda šla projít a on vytáhl tuhletu bichli, že by mi jí chtěl dát, i když je rodinná. Prej jí psal nějakej jeho dávnej předek-mudrc a že mu připadá, že je o mě. A´t si jí prej přečtu. Ten mudrc prej vždycky říkal, že se narodí nějaká holka a tohle bude její životopis, prej je to zajímavý... Ta holka by potom měla mít schopnosti, o kterejch nebude ani vědět. Bude mít nadpřirozenou moc či tak..."

---

Když se ráno probudím, otevřu oči a můj pohled přistane na staré omšelé knize, snad ještě ručně vázané. Vyhrabu se z postele a zvednu knihu. Pohlédnu do ní, protože byla otevřená. Kdo jí otevřel? Zrak jsem upírala na starý, přesto ještě dobře čitelný rukopis. Prolistovala jsem ji dozadu i dopředu, ale nikde nebylo ani zmínky o nějakém roce. Opatrně ji tedy zaklapnu a odložím na poličku. Mám co dělat, abych to stihla do školy.

Další kule z fyziky! No to je teda buzerace! Nejradši bych rozmlátila všechno, co mi přijde na oči! Skoro se až ženu nejkratší cestou napříč školou ke své skříňce. Už abych byla pryč! Pryč z týhle pakárny! A vůbec z tohohle světa! "Ahoj, už jste skončili? Četla jsi tu knížku co jsem ti dal?" ozve se za mnou povědomý hlas.

Zabouchnu za sebou dveře a svalím se na postel. "Ještě že už je pátek! No... No jo, je pátek! Už je pátek! Jedu domů!" Po úžasném objevení se dám rychle do úklidu a balení věcí. S úsměvem.

---

Vracím se na intr. V ruce tašku, v hlavě stále ještě živé vzpomínky na víkend. Myšlenky ale stále utíkají k jednomu tématu. Co se to s Feldou děje? Byl stále nějak podivně zaražený, o něčem přemýšlel. Něco ho trápí. Ale proč mi to neřekne? Při tomhle smýšlení si nevšímám lidí kolem. Jen se vracím z domova se skleněnýma očima a hlavou těžší než taška, kterou vláčím sebou. "To bude dobrý..." uklidňuju sama sebe...

Hodím tašku stranou a konečně si ulevím. Sednu na postel a po tváři se mi spustí pramínek slz. Venku se spustil déšť. Jakoby chtěl říct, že se mnou soucítí...

---

"Cože? Já mám jedničku z fyziky? To se mi snad zdá!" reaguju na rozdávající se prověrky. Ale ani tenhle zázrak mi náladu nepozvedne na dlouho. Pořád musím myslet na to, co se děje s Felixem. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. A že bych ho znala málo se taky říct nedá. Já na to prostě musím za každou cenu přijít. Přece mě to nebude vyžírat navěky!

Sedím na posteli, hlavu opřenou o kolena a přemýšlím. Náhle se rozlítnou dveře a objeví se Adélka: "Dole máš nějakou návštěvu, tak nahoď trysky a honem honem!"

"A ahoj Feldo! Co tady děláš?" vrhnu se na svého kamaráda. "Víš, já... chtěl bych ti něco říct..."

"Neeeeeeeeeeeeeee! To nemůže bejt pravda! Já tomu prostě nechci věřit! Tohle není ve skutečnosti! To NEMŮŽE BEJT skutečnost!" vybuchnu v hysterický pláč. Tvář mi bičují kapky deště, přes slzy skoro nevidím... "Prosím tě, prosím, řekni že to není pravda..."

---

"Dešťovko, tebe to ještě drží? Spala jsi vůbec?" zaslechnu hlas Adélky, která se právě probrala za pomoci nenahraditelného budíka. Přes slzy jí však sotva rozpoznávám. "No, taky nemám nejlepší náladu, když venku celou dobu prší a vypadá to ještě na dlouho..." Sedne si ke mě na postel a tak jí požádám: "Omluv mě, prosím, dneska ve škole. Já nikam nejdu...."

---

S očima upřenýma na strop pozorně naslouchám pravidelnému oddychování ve vedlejší posteli. V zrcadle se odráží tajemný třpyt měsíce, jinak se celý pokoj ukrývá pod temnotou noci. Neslyšně se vydrápu z postele, obleču se a otevřu okno. Doufám, že se kámoška nevzbudí...

Po chvíli chůze noční krajinou se ocitnu již na známém místě. Uprostřed louky u starého, moudrého stromu- U stromu, který mi naslouchá. Lehký vánek si pohrává s jeho listy. Také tráva tajuplně šumí. Snad se ptají, co tu hledám uprostřed noci, snad mi chtějí něco sdělit. Sednu si a opřu se o mohutný kmen. V hlavě se mi honí několik myšlenek. Proč? Proč zrovna Felda musí mít rakovinu? Jak dlouho bude ještě odolávat?

Svit slunečních paprsků budil každého ospalce. Každý vykročil vstříct novému dni s obrovskou chutí a radostí. Ten den působil kouzelně, a až poněkud moc šťastně. Svit paprsků každého pronásledoval chtě-nechtě na každém kroku. Cestou jsem si promýlala zážitky z minulé noci. Co se to jen děje?

Odpoledne se vydám k onomu tajuplnému stromu. Přitahovala mě jakási síla, avšak nedávala jsem jí ani kapku pozornosti. Sedíc v měkké trávě jsem pozorovala modré rozprostírající se nebe bez mraků. Slunce se opíralo o tvář. Bylo to jako zázrak. Strávila jsem tam již pár hodin, když tom mě vyrušil zvuk blížících se kroků. Otočila jsem se tedy a překvapením div nevykřikla. Nade mnou stál jako přízrak nenahraditelnej Felda a já na něj zírala jako tupá vidlička...

Dívajíc se na bílou tvář svého nejlepšího přítele probíhalo mi v hlavě na miliony vzpomínek. Setmělo se a k zemi dopadaly bušivé kapky. Působily náhle tak děsivě... Na obloze se proháněly velikánské temné mraky. Honily se jako rozzuření psi, proudy potu zachvacovali zem. Stáli jsme stále proti sobě, hledíc si do očí. Minuty ubíhaly, čas byl neúprosný. Padli jsme si do náručí. Jeho dech nekompromisně uvadal. Tělo těžklo a táhlo k zemi. Jeho duše se náhle vytratila... Daleko... Daleko a já poznala, že se už nevrátí... Nikdy! Nemohla jsem se na to dívat! Už ne! Už nikdy víc!!! Opřela jsem se o strom držíc stále gumové tělo. Bylo tak chladné... Z plna hrdla jsem vykřikla jakási podivná slova. Ta slova měla své kouzlo. Začalo dunivě hřmít, jeden blesk ozařoval druhý. Odhodlaně jsem zavřela oči. Věděla jsem, co bude následovat. Jeden velký blesk udeřil do stromu a já podala střemhlav do hlubin. Do hlubin za svým kamarádem...

Teď žiju, stále žiju, i když ne tak jako dřív. Vzpomínky se nikam neztratily, jen už nemám na nic právo. Můžu jen hledět. Hledět na uvadající zem. Zem plnou zášti, nenávisti a válek. Zem potápějící se ve zkáze. Teď jsem ještě víc bezcitná, než celá populace na této smrduté zemi, odkud mě vyhostili, nadobro vyhodili. Nač jásat radostí, když na vás čeká jen bezcitnost a srdceryvná propast Vytratila se i víra. Už po mě neštěkne ani pes...