Dectet, Nonet, Octet

"Útíkejte!" Okřikla je opět matka. Sestry se ani nehly. "Musíte jít!"
"Ne! Neopustíme tě!" Odpověděla ji Remilia se slzami v očích. Flandre nechápavě hleděla na matku a objímala sestru v pevném sevření kolem ramen.
"Ne - Ne!" Matka je strčila hlouběji do malého tunelu vytesaného do skály.. "Našli nás, všechny nás chtějí zabít. Utečtě. Jděte!"
V dáli, na konci temné chodby, zazářilo další prudké světlo.. Ozářilo matčinu tvář a ta si jí bolestí stiskla dlaní. "Prosím. Zdržím je, udělejte to pro mě. Žijte!" Také se rozplakala.
Remilia stiskla sestru za ruku, jež stále nechápavě sledovala matčin smutek. Flan nedokázala pochopit proč jsou všichni smutní, to matku ještě více rozplakalo, že si ani neuvědomuje, co se děje.
"Sbohem. Miluju vás, nikdy na mě nezapomeňte." Plakala matka, slzi se jí zaleskly se ve svitu dalšího světelného výbuchu. "Postarej se o sestru a dělejte co jsem vám říkala. Řiďte se tím. Flan! Sbohem a poslouchej sestru, ve všem co ti řekne."
"Ano, mami." Odpověděla tiše Flandre.
"Mám tě moc ráda. Moc. Moc!" Kvílela Remilia, tiskla sestru a ve zvuku hlomozu ze vzdálených částí zámku sledovala jak matka ustoupila a pomalu zavírala tajná vrátka.
Cvaknutí.
V tunelu nastala naprostá tma. Tiskli se k sobě a Remilia stále sledovala místo, kde stála její matka. V místech kde nyní byla jen dřevěná deska, viděla jasně matčin obličej, její rty, vlasy, oči. Vyplakané oči. Obraz se jí pomalu, ale jistě vytrácel v nicotě. Přemýšlela, co s ní nyní je. Snažila si ustálet myšlenky. V nesnesitelném tichu však skrz vrátka k nim pronikl zvuk rozbíjejícího se porcelánu, vůbuch, hlasy. Zlé mužské hlasy, zněly jako nějací barbaři v hospodě.
"Maminko." Špitla Flandre.
"Musíme jít Flan, musíme se zachránit, nebo nás také zabijí." řekla jí Remilia, když uslyšela hlasitý dusot těžkých bot.
"Kdo?" Zeptala se Flan nechápavě. Stále se tiskla k sestře. Ani jedna se za tu dobu nehly.
"Lidé, lidé z kláštera. Objevili nás, a chtějí nás teď zabít."
"Proč?" Ptala se dál Flan.
"Protože-" odmlčela se. "Já nevím. Asi proto, že jsme jiné. Za to, že ... Flan, moc jim to vadí, opravdu moc."
"Copak ji vadí?" Podívala se Flan na sestru.
"Že je lovíme. Musíme přece jíst, jinak umřeme. Proč to nechápou?"
"Hm. Já nevím." Zašeptala Flan.
"Musíme jít. Musíme se zachránit, určitě nás objeví, není pro -" utichla. V chodbě za dvířky bylo něco obrovského. Každým krokem zarachotila masa kovu. Kroky se zastavily. I Flan přestala dýchat. Remilia cítila jak skrz dřevo k nim proniká tichá moc toho něčeho. Sonduje nás to, pomyslela si Remilia.
"Pojď. Rychle." Šeptla Remilia sestře. Vykroutila se z jejího sevření, chytla sestru za ruku a začala jí pomalu táhnout hlouběji do tunelu.
Obrovské něco bouchlo do dvířek a ta zapraskala.
Remilia popadla sestru a rozeběhla se. Flandre také běžela, nechala se vést.
Ještě než zahly za roh. Ozval se hlasitý táhlý zvuk, tupý zásah a něco jako hromada kovu dopadla na podlahu. Ozval se křik.
"Co to bylo?" Zeptala se Flandre se zájmem.
"To je mamka, zachrání nás. Honem!" Chytla Flandre oběma rukama a snažila se jí odtrhnout od toho rachotu z venku.
V tunelu bylo chladno, byl dlouhý a úzký. Remilia pořád držela sestru za ruku a někdy jim šířka tunelu zatěžovala společný běh. Flan se jednou vymkla a neběžela dál. Dívala se do černoty za nimy.
"Co to děláš Flandre?" Zašeptala Remilia.
"Chci se vrátit." Odpověděla Flandre tiše.
"To nemůžeš." Odsekla Remilia.
"Já chci!" Dupla si Flandre. "Já chci za mámou!"
"Prosím, nestěžuj to Flan. Máma řekla, abychom utekly a taky, že mě máš poslouchat. Tak mě poslechni a pojď." zvýšila hlas Remilia. Zapůosobilo to. Flan se otočila a nastavila dlaň, aby jí mohla Remilia uchopit.
"Bože." odfrkla si Remilia a uchopila nastavenou dlaň.
Běželi dál a asi po pěti minutách dorazily ke konci tunelu, kde vstup zakrývaly větve. Byly to jen menší větvičky nějakého jehličnanu, Remilia se nikdy nezajímala o rostliny, přistoupila a pokusila se větve odhrnout ručně, ale větve píchaly. Překonala píchání a přiložila ruce k jehlicím po šíkmo po směru jejich růstu. Zatlačila, marně, bála se, že se bude muset zase snášet tu nepříjemnou bolest od jehlic. Ustoupila a podívala se skrz drobné dírky, za kterými zářila noční obloha posetá množstvím hvězd. Otočila se a podívala na Flandre, která dřepěla opodál vypalovala prstem díry do kamene.
"Flandre." začala Remilia. "Mohla bys to prorazit?"
Flandre se podívala na sestru, na barikádu větví a zpátky na sestru. "Dobře. Ráda." Postavila, se zvedla ruce, jako by chtěla obejmout sestru, ale ta se jí vyhla. Flan pokračovala k východu a krok před ní se nadechla, vydechla a ve vteřině větve, kousky kůry a jehličí vylétly ven. Remilia zírala ana tu moc. V jednu malou chvíli dokázala její sestra stvořit ohromné množství energie a větve před ní odlétly, jako by byly odpuzeny silným magnetem. I kus skály to utrhlo. Místo kde původně byl, zůstalo vyhlazené a místy potrhané, skvěle jim pousloužil jako schůdek a tak se konečně dostaly na čistý horský vzduh.
Remilia udělala několik kroků od východu z tunelu a zadívala se na nebe. Na tvamo-modré obloze zářilo tisíce hvězd. Byla jasně vidět mléčná dráha, jako vybledlý bílý závoj přes tu modrou oblohu. Jako obrovská hvězda na ní zářil měsíc, už druhý den ustupoval z úplňku. Nechala se unášet tou překrásnou oblohou. Studený jí vítr ji hladil do tváří a ona se snažila zapomenout.
Vzpoměla si na Flandre, má ji přece na starost. Rozhlédla se kolem, a ta přikrčená s nataženýma rukama před sebou, honila něco ve trávě mezi stromy..
"Co tam děláš Flan?" zeptala se Remilia nechápavě. "Pojď, musíme rychle jít."
"Ale já si chci hrát." Řekla Flan a pobíhala dál. Hopsla na kámen trčící ze země a opatrně z něj zase seskočila. "Jsou tu myšky."
"Nech myšky myškama a pojď. Mám strach, že ví, že tu jsme." Rázně vykročila, popadla Flan za nataženou ruku a táhla jí po nejlepší cestě, která se naskytla.
Sestoupily o pár metrů níže, ale zde narazily na strmý sráz, zahly a pokračovaly podél. Bylo tu mnoho jehličnanů, nejrůznější druhy. Mezi kameny rostla tráva a nebo něco jí podobného. V lehkých plátěných botičkách se jim špatně běželo, suché jehličí je píchalo do nohou, stejně tak kousky špičatých kamenů. Flandre často zakopla, ale Remilia si dávala pozor a raději zpomalila.Pořád si opakovala matčina slova, hlavně ta o její odpovědnosti o Flan Nesmí dopustit, aby se Flandre něco stalo. Cesta se pomalu svažovala a Remilia začala zahýbat do leva, protože tím směrem bylo údolí. Všude kolem byly stromy, na něco jako násyp, pod kterým zela desetimetrová hlubina.
"Jéé. To je náš dům." Vykřikla Flan. Remila se ohlédla a v jednu chvíli zastavila. Flan do ní narazila a společně sledovali jejich malý zámeček ukrytý zde horách. Několik místností bylo v plamenech, věžička už byla v plamenech celá. Na vstupní cestě před branou, kterou sledovali z boku, pobíhalo množství plamínků od pochodní drženými černými postavičkami. Z nádvoří právě vyjížděl vůz s ukradeným lupem.
"On hoří, někdo si tam moc hrál." Oznámila Flan nezaujatě. Taky už podpálila několik míst.
Remilia sledovala zkázku jejich domova. V oknech se míhaly stíny. Z okna ve druhém patře s třeknutím skla vylétl těžký předmět. Dolehl k nim praskot větví jak si jimi kamenná busta prorážela cestu dolů. Když zvuk utichl, mohli zaslechnout hlas desítek rozjařených lidí, kteří napadli jejich domov. Sledovali tu zkázu. Remilia se slzami v očích, Flan se zájmem.
Plameny už úplně pohltily věž a lidé najednou začali hromadně zámek opouštět. "Něco chystají." pomyslela si Remilia.
"Bouchne to." Hekla Flan zděšeně.
"Co?" Zděsila se Remilia.
Flan jí najednou popadla a táhla mezi stromy. Remilia nechápala, ale nedokázala se bránit. Flan zašla za nějaký kámen a dřepla si. Remilia ji napodobila a tiše plakala. Krátce na to okolní hory ozářil mocný výbuch. Chvíli to vypadalo jako za dne, kámen je před tím prudkým světlem chránil, byly ve temném bezpečném stínu. A i když světlo potemělo dřepěli za kamenem dál. Flan kreslila prstem kroužky do hlíny suchým klacíkem a Remilia se topila v myšlenkách.
Naprosto odmítala se zvednout ä jít se podívat, co ten výbuch znamenal. Její představy byly až přílíš bolestivé a nechtěla je přijmout. Dřepěla dál a civěla do hlíny, najednou jí fascinoval každý kamínek, jehlička
"Už tam nikdo není." špitla Flan. "Jsme teď sami."
"Já vím." odpověděla tiše Remilia.
"Je mi smutno."
"Mě taky." Remilia se podívala na sestru a ta na ní. Ve dřepu udělala krůček a objali se. Flan začala plakat. Remilia nyní cítila potřebu být ta silnější, své slzy zadržela a utišovala Flan hlazením po zádech. Byli tak po celou hodinu. Pak se zvedly a rozhodli se čelit skutečnosti.
Zámek byl samozřejmě v ruinách a hořel. Naprosto mu chyběla střecha, jejíchž kousky se váleli všude kolem i v místech kde stály. Věž pořád stála, jen byla očouzená ohněm. Všechna okna byla vysklená a místnosti uvnitř prázdné. Černý kouř stoupal k obloze a zakrýval tu překrásnou noční oblohu. Nikde pohyb ničeho žívého. Lidé už byli pryč. Naštěstí. Sestry cítilu tu čáru v jejich životě, která za nimy stála. Už se nemůžou vrátit, vše bude od teď probíhat naprosto jinak, než snily, nebo jak bylo do teď. Ten plamen spálil vlákna a kouř zakryl minulost. Všechna radost se ukrývala hluboko někde v té temnotě. Bude trvat dlouhý čas než se kouř rozptýlý. Remilia se podívala za ruku a chytly se za ruce.
"Půjdeme?" zeptala se Remilia.
"Dobře." zašeptala Flandre.

***