Objekt žárlivosti - část 5.

// Nadešly Kamijovy osmnácté narozeniny. Největší dárek, který by si sám mohl dát, je nelezení vraha jeho rodičů. Byl odhodlaný dostat se do rozlehlého panství. Hned odpoledne, než se začne stmívat, vyrazí, aby se tam dostal už po západu slunce. Najde ho a zabije ho.
Po několika hodinách, které ubíhaly značně pomalu, se Kamijou dočkal. Došel na místo, jež si určil a stál před honosnou branou, skrz kterou se mohl dostat na panství. S jeho hbitostí nebyl problém ji během pěti minut přelézt. Po cestě obepnuté po obou stranách barevnými růžemi, se dostal až k obrovské budově. Postavil se před masivní dveře a vši silou zabušil do dveří kovovým kruhem, jenž byl na nich připevněn. Čekal jen krátkou chvíli, než se dveře otevřely.
"Přejete si?" optala se žena nečekaného hosta. Byla na první pohled krásná. Dlouhé hnědé vlnité vlasy, bílá pleť a černočervené šaty. Kamijou cítil, jak se okolo ní rozprostírá jakási zvláštní posmutnělá aura.
"Rád bych mluvil s pánem tohoto sídla, pokud by to bylo možné." Odpověděl. Žena se pousmála.
"Tak to přeci jen nebyl pouhý sen." Tuto větu Kamijou nepochopil. Žena však rozevřela dveře ještě víc a tak se mladý muž odhodlal vstoupit dovnitř. Co tím asi myslela?
"Čekali jsme na Vás velice dlouho. Náš otec už se Vás nemohl dočkat." Co to mělo znamenat? Spletli si ho snad s někým? Žena ho vedla do patra a klikatými chodbičkami až někam do utajených místností. Poté, co zaklepala na dveře, se ozval mužský hlas, jenž vybízel tu krásnou tajemnou vílu, aby hosta přivedla. Kamijou se ocitl v místnosti s mužem úplně sám.
"Vítám Tě, Kamijou." Muž stál ke Kamijovi zády, hleděl ven z ozdobného okna. "Tak je ti už tedy 18 let. 18 lidských roků." Kamijou na to nic neříkal. Jen tiše nenáviděl.
"Cítím tvou nenávist." Pokračoval muž stále otočený zády. "A chápu ji. Ale byl to jejich úděl. Stejně tak, jako byl tvůj úděl přijít sem." Nyní se muž konečně otočil. Měl snad ještě bledší pleť, než ta žena, která ho sem zavedla, mírně vrásčitou kůži a šedomodré smutné oči. Jak by mohl tento člověk zabít jeho rodiče?
"Znáte mne. Znáte můj úděl. Pak víte, co chci udělat." Promluvil konečně Kamijou.
"Ano vím. A také vím, že to neuděláš."
"Nevím, co by mi mělo zabránit to udělat."
"Pravda."
"Pravda?", nechápal Kamijou.
"Vím, jak hrozně moc si miloval své rodiče. Svou matku a svého otce. Ale musím ti říci něco, co tě bude bolet a v prvních chvílích mi nebudeš ani zdaleka věřit." Ten muž mluvil velice záhadně.
"Co tím myslíte?"
"Pravda je, že tvůj pravý otec jsem já."
"VY?!" vyjekl Kamijou zprvu a pak se začal hlasitě smát.
"Ano já. Jsi můj potomek. Dřív nebo později bys stejně musel odejít. Ale tví rodiče se tě nechtěli vzdát. Bylo to složité. Tvůj otec nic z toho nechápal, ale tvá matka až moc dobře. Poté, co tak neodpustitelně mí služebníci zabili tvého otce, se tvá matka zhroutila. Začala prosit o smrt. Řekla, že pokud ji nezabiji já, tak to udělá sama. Věděla, že když přišla o svého manžela, přijde i o tebe. A věděla, že není jiná cesta. Bylo to smutné. Já ji miloval, jako nikoho za celé věky. Pomohl jsem tedy ukončit její trápení s vědomím, že pokud mi bude v žilách kolovat její krev, mé vzpomínky nikdy neumřou." Kratičký projev staršího muže skončil. Kamija smích přešel a jen zaraženě stál. Tomuhle že má věřit?
"Takže vy tvrdíte, že jste můj otec."
"Ano a mám také důkaz, že tvá krev je krví mou."
"Jaký?" byl zvědavý Kamijou.
"Znak našeho rodu, který nosí každý z nás."
Kamijou si vzpomněl na prsten, jenž nosil na hrudi.
"Ten prsten jsem našel, poté, co jste ho ztratil."
"Nejde o prsten. Jde o znamení. Znamení vzadu na tvém krku, znamení překryté tvými dlouhými vlasy. Nevšiml sis ho nikdy?"
"Já…nevšiml. Jaké znamení?" zmateně si sáhl jednou rukou na svůj krk.
"Toto." Odpověděl muž, přišel ke Kamijovi blíž a ukázal znak, jenž byl na jeho bledém krku jasně vidět. Vypadalo to jako jizva, ale na dotek byla kůže neporušená. Bylo to jak mateřské znaménko. Kamijův pravý otec mu podal dvě malá zrcátka, aby se mohl podívat na své vlastní znamení. Kamijou je uchopil. Bylo tam. Navlas stejné. Znak na jeho krku se shodoval s tím na prstenu i na krku muže, jenž měl být údajně jeho pravý otec.
"Jak je to možné? Tedy, co to znamená? Jaký to je rod? Nechápu to."
"Žijeme celá staletí. Naším přítelem je noc, naším darem jsou schopnosti a naším prokletím touha po krvi."
"Po..Po krvi?" Kamijou udělal krok vzad a zakopl o starou židli, která stála hned vedle malého kulatého stolku. Krev. Schopnosti. Noc. Byl to vampýr.
"To… To znamená, že já budu pít také krev? Já jsem také vampýr? Ale já nikdy neměl takovou potřebu, jsem normální člověk!"

Zjištění, že je Kamijou vampýr, bylo jak nějaký hloupý sen. Jeho otec ho sice ujistil, že se pravým vampýrem stane, až se s jeho z části lidskou krví smísí čistá upíří, ale Kamijou tomu nemohl uvěřit. Nechtěl být zrůda, nechtěl zabíjet lidi. Ale to prokletí, které v něm vězelo, se nedalo vyjmout. Prostě to byl jeho úděl. Jak řekl otec. Nakonec byl stejně nucen přijmout krev a za pár měsíců si na to zvykl. Musel. Nezemřel by, kdyby nepil krev, ale byl by hrozně oslabený a akorát by trpěl žízní, suchem, bylo by to mučení. Mučení bez vysvobození. Smrt už na něj nečeká. Protože už byl v podstatě dávno mrtvý. Od narození. Až na věčnost. //