Umbra

32. Vallanil, 3E891

     Musela jsem se z jistých důvodů vplížit do Tarlenu, hlavního města Říše a tam jsem narazila na jednu zapadlou putyku. Řekla jsem si, že trocha kvasu mi neuškodí a aspoň se dozvím zdejší klepy, tak jsem vlezla dovnitř. Když jsem asi tak půl hodiny popíjela, zaslechla jsem od vedlejšího stolu řeč o ženě, které se zmocnil sám ďábel. Stařík, povzbuzený kořalkou, prohlašoval, že byl zahradníkem nedalekého kláštera a jednou k nim přišla mladá dívka, která se chtěla stát jeptiškou. Několik měsíců žila životem řádu, ale pak se s ní udála proměna - celá se úplně změnila - a z kláštera uprchla. Říkal, že ji změnil meč, který někde nalezla, dokonce se prý po něm i pojmenovala - Umbra. Několik válečníků, bojovníků a podobných reků se ji snažilo porazit, ale meč, který prý nosí neustále s sebou a nikdy nepouští z ruky, ji ochránil. Prý to nebylo ani tak její umění, jako spíš síla meče, že ji nikdo nedokáže porazit. To mě zaujalo a řekla jsem si, že tenhle meč chci mít. Zaplatila jsem a stejně, jako jsem do města vklouzla, jsem z něj i vyklouzla. Vypravěč povídal něco o tom, že si Umbra udělala doupě v jedné zřícenině kdysi slavného hradu. Sedla jsem na koně a k tomu místu přijela ani ne za dvacet minut; Umbra si zjevně z nepřátel hlavu nedělala, když byla tak blízko Tarlenu.

     Když jsem otevírala bránu do hradu, přepadl mě podivný pocit úzkosti, který už jsem velice dlouho necítila. Překvapilo mě, že až na jednoho obřího pavouka nebylo v přístupové hale nic živého - krysy, potkani, nic. Opatrně jsem obešla jednu starou nášlapnou past a sešla jsem o něco níž po schodech. Ihned jsem ucítila vůni pečeného masa i teplo linoucí se z nevelkého ohniště pode mnou. Krčila jsem se na jakémsi ochozu a pod sebou jsem se mohla podívat na stojící postavu oblečenou v plné plátové zbroji s temně zářícím mečem po boku. Umbra mě nejspíš nezaznamenala a jen se dívala do tiše praskajícího ohně. Řekla jsem si, že jestli je tak schopná, jak se o ní povídá, tak bych asi nechtěla, aby se se mnou utkala přímo, takže jsem založila šipku do kuše a pomalu Umbře namířila na krk, mezi spojnici plátového kyrysu a helmice. Není to zrovna čestný způsob, ale rozhodně ulehčí spoustu problémů. Špici šipky jsem ještě potřela paralyzujícím jedem vlastní výroby, který by ji měl na pár vteřin rozhodně zarazit, pokud ji střela nezabije. Ale sotva jsem vystřelila, Umbra se na mě otočila a v očích měla hněv. Šipka se jen neškodně odrazila od zbroje a to Umbru ještě víc rozlítilo - zvířecky zařvala a běžela ke schodům na ochoz.

     Rychle jsem hodila kuši na záda a tasila první, co mi přišlo do ruky - Legionářovo sbohem. Tak tak jsem stihla vykrýt přicházející ránu. Ruka mě strašně zabolela, když Umbřin meč narazil na ten můj - ta holka musí mít neuvěřitelnou sílu, přestože vypadala tak maximálně na dvacet. Znovu zaútočila a já zjistila, jak chutná, když vámi projede elektrický šok - Umbřin meč měl v sobě nějakou neznámou energii, kterou mi bojovnice zjevně chtěla ukázat. Viděla jsem, že s jedním mečem bych toho moc neustála, tak jsem tasila ještě svůj rapír - Uthgardovu čepel. Díky bohu, že umím bojovat oběma rukama. Jestli to Umbru vyvedlo z míry, nedala to na sobě nijak znát a dál mě neúprosně zatlačovala k bráně hradu. Měla jsem pocit, že její údery jsou čím dál silnější a pomalu začínám ochabovat.

S takovou sílou jsem se nesetkala ani u toho démona, co mě tuhle napadl, takže to těžko bude přirozené.

     Začínala jsem proklínat svou nenasytnost po nových trofejích, když tu se náhle Uthgardova čepel rozlomila napůl a přirozeně s sebou vzala i Legionářovo sbohem, když jsem chtěla vykrýt Umbřin sek po své hlavě meči zkříženými do kříže. Umbra se pousmála a na okamžik stáhla meč k sobě. Pomalu se blížila, zatímco já zápasila s vytažením Ďáblovy ruky. Když Umbra spatřila, o co se snažím přiskočila ke mně a švihla mečem. Tak tak jsem se sklonila a meč se zasekl do zdi. Málem jsem neproběhla kolem Umbry, když ho vytáhla a sekla po mně. Jestli se meči zaseknutím do zdi něco stalo, nebylo to vidět. Konečně se mi podařilo tasit, jenže Tertogal. No nic, je sice trochu těžší, ale zato nerozbitný. To jsem si alespoň myslela. Chvíli jsem vykrývala Umbřiny stále zuřivější seky až se mi podařilo proniknout její obranou a zasáhnout ji do boku. Jenže Umbra poté vypadala ještě rozzuřenější, místo toho, aby ji zásah oslabil (přestože jsem zřetelně viděla, jak Tertogal pronikl pláty). Najednou Umbra provedla něco jako otočku a málem by mi usekla hlavu, kdybych v rychlosti nenastavila Tertogal, který se po zásahu rozletěl na kousíčky po celé hale. Málem mi to utrhlo ruku. Viděla jsem to dost černě.

     Pak jsem si ale uvědomila, že jsem nechala starou past nespuštěnou. Zdánlivě bojácně jsem ustupovala před Umbřinými útoky směrem k nášlapnému spouštědlu. Umbra o něm buď nevěděla, nebo na něj ve vzteku zapomněla, takže po chvíli mého couvání na něj šlápla. Konečně jsem viděla, jaký typ pasti to je. Po pár sekundách Umbra stoupla na blok kamene, který najednou velice rychle vyletěl vzhůru, sešrotoval ji do úhledné směsi krve a oceli a zase spadl dolů. Asi metr ode mě se zabodl meč - Umbra - vymrštěný rychlostí z Umbřiných rukou. Přišlo mi trochu nefér, že jsem Umbru takhle zlikvidovala a vlastně mimo pár sekanců, škrábanců a podlitin jsem z toho vyvázla docela snadno. Pak mi ale dalo dost zabrat, než jsem Umřin meč vytrhla z kamenné podlahy. Nakonec jsem ho ale získala.

     Z "Umbry" nahoře a dole to ještě párkrát čvachtlo, jak past stále vnímala váhu na pohyblivém kameni, až se pak ta hrouda čehosi sesunula mimo. To už jsem ale odcházela obtěžkána novým mečem, ikdyž já jsem za něj ztratila tři.