Takhle to nesmí skončit.

Zazněl výstřel ze startovací pistole. Všech patnáct těl se mocným odrazem zadních nohou vymrštilo z boxů a s rostoucí rychlostí se řítilo vpřed. Barvy dresů žokejů se míhaly, až splynuly v jednu bezvýraznou šeď, a koně se v krkolomném tempu vznesli nad první překážkou. Pole se ihned po startu rozdělilo. Ve skupině čtyř posledních koní běžela klisnička se stínidly na očích, ve kterých se zračila čirá hrůza. Její první dostih. Pocítila ránu bičem. Věděla, že má běžet, běžet jako při nejlepších trénincích, ale strach z neznáma za první zatáčkou jí svazoval nohy. Místo bičíku náhle ucítila něco jiného. Dotyk jezdcovy ruky, útěchu a povzbuzení. Rozeběhla se a její kopyta se sotva dotýkala země. Natáhla krk a její trysk se ještě prodloužil. Propracovala se do přední linie, a každým skokem doháněla vedoucího koně. Skoky pro ni nic neznamenaly, letěla jak po rovné louce. Bok po boku se vyřítili ze zatáčky. Neviděla, stínidla ji omezovala. Potřásla hlavou. Sil měla dost, tempo zvolňovalo a za ostrou zatáčkou u lesíka na ně čekal další skok. Byl podzim. Zlaté a rudé listí padalo ze stromů. Letěla, a vnímala nádheru kolem sebe. Ještě pár kroků a mohutný odraz k azurově modré obloze… Zaržála. Zadní nohy se jí při odrazu smekly po napadaném listí. Snažila se udržet odskokové tempo, svaly se jí napínaly až k prasknutí a hříva vlála ve větru. Zaznamenala šok jezdce na svém hřbetu. Potřebovala povolit otěže, potřebovala prostor, ale jeho ruce ji nepustily. Překážka se nad nimi tyčila jako hora, a mezi jedním a druhým úderem srdce se tmavá klisna vzepjala a v příští vteřině letěla vzduchem. Cítila náraz, když ji do přední nohy udeřilo vrchní prkno překážky. Pozdě na narovnání nohou. Dopadla na dráhu skrytou pod tím podzimním listím. Ozvalo se křupnutí a zvuk, jež se vydral z jejího hrdla, vyplašil všechny ptáky v lesíku. Znovu zaržála. Tišeji, bolestněji. Ne, tak to nesmí skončit. Vší silou se postavila na nohy. Jezdec odlétl několik metrů od trati, a s obličejem k zemi ležel bez hnutí. Ostatní koně se hnali kolem ní. Stála na třech nohou, otěže zamotané, hlavu skloněnou k zemi. Viděla, jak k ní od tribun přibíhají lidé, veterináři i doktoři. Ne, takhle to nesmí skončit. Zvedla hlavu a v očích naplněných bolestí se objevily nezkrotné jiskry. Vystřelila vpřed. Každý dopad na zraněnou nohu ji způsoboval muka, horká krev tekoucí z rány nabývala na proudu. Letěla dál. Metr za metrem ukrajovala z trati. Spatřila první koně probíhat cílem. Pak klesla znovu k zemi, bez hnutí. Zvedala se jí žebra a z nozder odkapávala krev třísnící tmavohnědou srst. Veterinář doběhl k jejímu tělu a se smutným výrazem odvrátil zrak od na padrť rozdrcené nohy. Nebylo víc co dělat. Vytáhl z brašny pistoli. Klisna koutkem oka zahlédla pohyb, vyděšeně se ohlédla, uši nastražené. Ne, takhle to nesmí skončit. Ležíce na boku vykopla. Znovu a znovu. Kopala po tom člověku, co na ni mířil zbraní. Věděla, že je to beznadějné. Že nemá sílu bojovat dál. Sesunula se k zemi, a položila hlavu na travnatý polštář. Zavřela oči. Slyšela jen jeden výstřel, pak následoval lehký náraz do spánku a tma, temnější než noc. Ležela, a zpod jejích sevřených víček se vykutálela slza. Ne, takhle to nemělo skončit.