O penězích to vždy není

Byl pozdní letní večer,který stále zaváněl teplem.To příjemné ticho bylo tak okouzlující,ale pro Sáru tak moc smutné.Seděla na molu a s očima plných slz hleděla do vln šumícího moře.
Jen vzpomínky ji zaváděly do radostných chvil které zde prožívala z Davidem.Jak ve večerních časech na této pláži sedávali vedle sebe a při vzájemném mazlení do mořských vln hledívali spolu.Při těchto vzpomínkách se jí valili slzy z očí a srdce by mohlo puknout žalem.
Sára chodila s Davidem 7 dlouhých a krásných let.Poslední 3 roky spolu i žili.Znali se již z dětství,protože jejich rodiny se znaly dlouhá léta.Právě tenkrát to začalo-
David i Sára byli stejně staří.Již od mala se měli rádi.Při téměř společném vyrůstání a dospívání,byli jako bratr a sestra.Jenže doba kdy se prali o stejnou hračku a handrkovali se o každou maličkost,ta utekla jako voda a bylo tu i vzájemné dospívání.Když obou táhlo na 16 let tak na vzájem začali chápat,že to věčné pošťuchování a škádlení se ,že je vlastně láska.
Bydleli v malém Chorvatském zálivu kousek od pobřeží.Prožívali normální vztah a jelikož obě rodiny na vzájem jejich vztahu žehnali,tak není divu,že když jim bylo 20 let tak ji pořídili malý domek s výhledem na moře.Nebyli žádní chudáci Dejlovi rodiče obchodovali se šperky a Sářiny měli obchod se značkovým koženým zbožím.
To,že peníze neznamenají všechno to začali pociťovat za nedlouho po té.To jednoho večera byla Sára s Davidem na večerní procházce po pláži,když David si najednou začal stěžovat na silnou bolest nohou rukou a vůbec celého těla.Něco podobného se mu přihodilo již v průběhu týdne,ale ne tak výrazně.Pomohla tedy Davidovi dostat se domu.Uložila ho do postele a s klidným svědomím si také lehla.Mysleli si oba,že jde jen o jakousi chvilkovou únavu svalů z přečerpání.Bohužel ráno je oba čekalo nemilé překvapení.David se nemohl postavit na nohy,ba ani neudržel nic v ruce.Zavolala tedy záchranou službu a Davida odvezli do nemocnice. Vypráví Sára—
Bylo to hrozné p příjezdu Davida odvezli někam neznámo kam nikdo nám nic neřekl jen tu běhali doktoři po chodbách sem tam.Ráno ke mně přistoupil jaký si doktor s vousy jemně prohrábl bradku a povídá. ,Vy jste ta slečna co toho hocha včera nechala převést k nám na kliniku?“Ano odpověděla jsem. Co se stalo co se děje ustrašeně jsem vykřikovala,když jsem viděla ten vážný výraz v tváři toho doktora.Odvedl mě do malé místnosti ke stolu a po té mi řekl co se vlastně stalo. Má leukémii v posledním stádiu.Už se nedá moc dělat.,zaznělo z doktorových úst“ Co cože co to říkáte nemohla jsem vyřknout srozumitelnou větu.
Je mizivá šance na přežití musí se rychle najít dárce kostní dřeně,jenže na chemoterapii je už asi pozdě nepřežil by to.
Přes média se přihlásil jako dárce jeden z Davidových bývalých spolužáků ze studií .
Davidovi rodiče nabízeli dárci ohromnou sumu peněz,ale on to chtěl udělat ze srdce.Žádné peníze si nikdy nevzal.Nastal den D kdy byly oba připraveni k transplantaci.Tento den jsem ho viděla na posledy.Byl bledý a nehýbal se.Jen mi tiše a pomalu šeptl , Lásko je pozdě,nevím jestli se to podaří.Miluji Tě Sáro.Drahá neboj jestli se to nepovede tak neplakej jednou se sejdeme spolu tam nahoře v ráji.Utřela jsem si zlzy a políbila ho na rty.David byl moc statečný celou dobu zadržoval pláč,byl toho názoru,že chlapi nepláčou.Před samotnou transplantací šli za Davidem i jeho rodiče,ale to co on jim řekl a co mě to jsme si nikdy na vzájem nepověděli.David byl moc milý kluk.Vždycky ho všichni měli rádi byl ohleduplný laskavý a nekonfliktní.
Od rána jsme všichni čekali jak to dopadne když ho v půl 7 vezli na sál tak jsme ho ještě zahlédli.Doběhla jsem lůžko a lékaři na malou chvilku zastavili.Pohladila jsem ho po tváři a on mi řekl úplně poslední slova, Naděje umírá naposled neboj se.“Po té se lůžko rozjelo a zavřeli se dveře.Po nekonečně dlouhé době vyšel jeden z doktorů,který řekl,ž transplantace byla provedena a, že zbývá jen čekat.Zhruba po pěti hodinách nám,ale bohužel jen konstatoval Davidovu smrt.
Pro mě přestal svět existovat.Vrátila jsem se k rodičům.Dům jsem darovala na charitu.Od jeho smrti jsem přestala mluvit.Dnes je to přesně 3 roky co zemřel.Na naši společnou pláž chodím často,vždy si na chvíli sednu do písku a se slzami v očích vzpomínám.Nevím jak ten zármutek bude trvat dlouho,ale slibuji ti Davide,že na tebe nikdy nezapomenu a budu tě milovat do smrti.Věřím,že jak jsi ty pravil,že se jednou opravdu setkáme v nebi.Z bohem miliji tě Davide.