Objekt žárlivosti - Epilog

Cítil jsem tu chuť Uruhovy krve. Věděl jsem, že co dělám, je špatné, že musím přestat. On ale nevolal o pomoc, nekřičel hrůzou, ani se mě nesnažil odstrčit a sám sebe tak zachránit od mých krvelačných úst. Pouze ležel, jednou rukou mě hladil po zádech a druhou držel moji paži. A já cítil, jak můj milovaný již ztěžka dýchal, ze stisku se stalo křečovité sevření a jeho tělo se celé začalo mírně třást. Ale nemohl jsem přestat, nedokázal jsem sám sebe donutit. Tak dlouho jsem přežíval z dárcovství, tak dlouho jsem neokusil chuť čerstvé krve, proudící přímo z živoucí tepny. Držel jsem to ubohé tělo, tu křehkou bytost mému srdci nejdražší, a s probuzenou šelmou v sobě se nepouštěl, jen dál vysával a pil, se sebeovládáním dokonale pohřbeným hluboko ve svém zkaženém nitru. A pak stisk povoloval, třas se měnil na pouhé škubání a s posledním zachraptěním, kdy z úst Něhy vytekl další pramen rudé tekutiny, se tělo v mé zrůdné náruči uklidnilo. Byl konec.
Postřehl jsem tento znak smrti a okamžitě jsem přestal. Z mých rtů sklouzlo trochu krve na bradu, kde se utvořily kapičky, jež pak dopadly neslyšně na nahé, mrtvolně blednoucí tělo pode mnou. A já si to konečně uvědomil. Došlo mi, co jsem právě provedl… NE! Mé neživé srdce se okamžitě ocitlo v bolestivé křeči. Bylo to tak nesnesitelné! Nemohl jsem ani křičet, nemohl jsem se ani hnout. Jen hrůza zaplavila celé mé tělo a z očí mi začaly kanout slzy. Potok slz, který se za bariéru mých víček nedostal už tolik desetiletí. Poprvé pro Yuukiho. Nyní pro Uruhu. Mého milované Uruhu, kterého jsem za hranice hmotného bytí poslal já sám.
Za sebou jsem zaregistroval něčí pohyb a ihned poté ucítil známou vůni. Ona. Jakmile se její ladné kroky přiblížily těsně ke mně, klekla si, přitiskla se na má záda a objala mne. Začala se chichotat. Její smích se mi zařezával do uší jako ostrý nůž a její dotek mě pálil a mrazil zároveň. Nenávidím ji.
"Můj drahý choti." Promluvila vražedně medovým hláskem. "Jsme tu opět jen my. Nikdo jiný, než ty a já. Nic nestojí cestě v naší temné krvavé lásce." Její hlas zabíjel mou skrz naskrz zčernalou duši a zraňoval veškeré city, které mému chladnému srdci ještě zbývaly.
"Jsi jedovatý had!" vyhrkl jsem ochraptěle. Seděl jsem dál, nechal se hladit po hrudi pařáty té bezcitné stvůry, která byla mou ženou, a se stále víc narůstajícím pláčem sledoval Uruhovo mrtvé tělo.
"Má lásko," zapěla opět Violeta, "proč na mne vrháš tak ošklivá slova? Provedla jsem snad něco?" Objetí bylo tatam. V mžiku Violeta klečela vedle mého Snu, chvíli se dívala na něj a pak pohlédla do mých očí plných zoufalství. Opětoval jsem pohled a spatřil jiskření pomsty, nadvlády, šílenství, zla a vítězství. S pohledem se změnil i tón hlasu, dokonale s ním ladící.
"To TY jsi zabil toho, kterého jsi miloval. Nikoliv já." Přiblížila se. Stále jsem nehnutě klečel a sledoval její pohyby. "Ty jsi tady zrůda." Dodala šeptem a naklonila se k mým rtům.
"Zmiz!" vykřikl jsem v hysterii, jež mě naplno ovládla, z křiku se stal další proud nezastavitelného potoku slz a já Violetu hrubě odstrčil. Opět jsem očima spočinul na dokonalé bytosti, které má krvelačnost přinesla smrt.
"Tenhle polibek patří jemu." Zachraptěl jsem přiškrceně. Pohladil jsem mrtvého Uruhu a naposledy ho políbil na jeho nyní ledové rty. Další vlna mých vzlyků.
"Miluji Tě." Nesnesitelně bolestivý pláč.
Stále nahý jsem si lehl vedle perfektně urostlé postavy mého milence a převrátil a přitiskl jeho bezvládné tělo na mé. Hlavu jsem mu položil na svou hruď, své prsty a obličej zabořil do těch nádherně jemných vlasů a plakal ještě víc.
!!!!!????PROČ????!!!!!