Vlna

17. Nil Frïa, 3E892

     Byla jsem v paláci Královny lesa, kde jsem jí předala zpět do úschovy Angrëlis. Byla překvapena, že tuto starodávnou zbraň vidí, ale pak mi slíbila, tím pádem i všem rasám Darlësie, že ta zhoubná čepel bude uschována na silně střeženém místě, na něž se nedá dostat než magií.

Když jsem odcházela z paláce, odchytil si mě elf, který se představil jako Palenës, jenž byl oním, který mi vyprávěl o elfské historii. Dožadoval se své zbraně. S neochotou jsem mu vrátila Wallëngard, on poděkoval a zmizel.

     Když jsem se ale vracela z Elfie zpět domů, abych znovu pokračovala ve svém pátrání, dostalo se mi zvláštního setkání:

     Zaslechla jsem nějaké zvuky nedaleko jednoho elfského města na hranicích Elfie a rozhodla jsem se to prozkoumat. Seskočila jsem z koně a přikrčila se do stínu stromu. Spatřila jsem, jak nedaleko kořenů jednoho stromu stojí jeden lich a čtyři kostlivci. Lich byl ozbrojený svou holí a ve druhé ruce měl zářivý meč. Podivné. Kostlivci byli vyzbrojeni kladivy. Všech pět obludek koukalo k... nadechla jsem se překvapením, protože v kořenech stromu se krčila mladá dívka.

     Chvíli jsem sledovala, co se děje, ale když jsem spatřila, že onu slečnu lich začal magicky dusit, rozhodla jsem se zakročit. V rukavici jsem zformovala ohnivou kouli a mrštila ji po obludě. Zasáhla ji do zad a otrahané cáry na lichovi se okamžitě vzňaly. Bylo jasně vidět, že to obludu vyhodilo z koncentrace a pustila krk mladé bojovnice.

     Pro jistotu jsem vrhla ještě jednu ohnivku a zasáhla jsem otáčející se obludě obličej. Nato se ale její hůl rozzářila odporně žlutozeleným světlem a plameny pohasly. Vzápětí se z hole uvolnil proud energie a zasáhl strom, za kterým jsem se kryla.

     Strom úplně shnil. Vystoupila jsem tedy ze zničeného úkrytu a tasila Štíří klepeto. Lich gestem rozdělil své nohsledy, dva poslal na tu bojovnici a dva na mne a já jsem se mu jevila asi jako větší hrozba, tak se na mě ta ohořelá kostra zaměřila.

     Poslala jsem k zemi prvního neopatrného kosťu, co se přiblížil. Škoda, že už nemám Lichové mají utrum, protože teď by se ta sekera docela hodila. Vyhnula jsem se proudu hnusné barvy z lichovy hole a hned jsem se musela vyhýbat úderu ocelového kladiva, kterým mě chtěl sundat druhý kostlivec. Bodla jsem směrem k němu za cílem urazit mu hlavu, ale už na místě, kam oba hroty zbraně dorazily, nebyl. Udeřil mě kladivem do zad a úplně mi vyrazil dech, nemluvě o zbrani. Kde se tu ksakru vzal?!

     Lich se smál šíleným smíchem a to mě dostatečně nakrklo. Vyhla jsem se úderu kostlivého válečníka a zkusila jsem vytvořit ohnivý oblouk. Podařilo se mi to, a ač se mi nepatrně podlomila kolena, mrštila jsem energii na zrůdu s holí. Začal hořet a hned poté i strašlivě ječet.

     Skočila jsem pro zbraň. Poslední kostlivá obludka se ke mně přiblížila a já z ní švihem udělala hromádku kostí. V podstatě hned nato se sesypala i hořící kreatura.

     Přišla jsem blíže k dívce. Představila jsem se jí a pomohla jí na nohy. Trochu jsem se zavychloubala, že to není poprvé, co jsem porazila licha a že jsem potkala i daleko horší obludy. Oznámila jsem jí, že měla štěstí, že jsem zrovna jela kolem a zaslechla zvláštní zvuky z tohoto háje.

     Přešla jsem k ohořelé kostře licha a vykroutila jí z pařátů onen meč. Mladá bojovnice mě sledovala a když jsem jí řekla, že hledám svého muže, rozpovídala se. Že ona tu zase byla proto, aby získala druhou zbraň od stejného tvůrce - tu, co nyní držela v rukou - a že sbírá různé zbraně. Tak jsem jí na oplátku taky řekla, že jsem něco jako sběratelka zbraní a nabídla jí, ať se mnou cestuje, pokud nemá něco jiného.

Nadšeně souhlasila.

Tak jsem získal svůj další meč - o němž jsem si později zjistila, že se jmenuje Vlna - a navíc i mladou společnici jménem Delisha.