Rozchod...bolí?

Slzy pálí a tlačí v očích. Ne, tak to nechci. Jsem odhodlaná ti to říct. Do očí. Skutečně do očí, ne se sklopenou hlavou nechat volně padat slova do sněhu. Pomalu se otočím. Stojíme naproti sobě. Cítím na sobě tvůj pohled, téměř nic netušíš. Odhodlání umírá. Nic po něm nezbude. Vůbec nic, vítr ho odvál a mráz zmrazil. Slzy přetekly a tečou po tvářích, dokud nespadnou na mou, tolikrát tebou zahřívanou, bundu. Otáčím se zpátky, pokračujeme pomalou chůzí vpřed. Dívám se do sněhu a začínám se svým zbabělým plánem B. Začínám dost nejistě, časem se hlas vyjasňuje a nejsou v něm znát vzlyky. ,,Všiml sis, že poslední dobou se chovám tak nějak…divně, ne jako dřív. Že se něco změnilo.“ Připadám si jako totální ignorant. ,, Ano. Jako…bys mě už neměla ráda.“ Překvapil mě tón jeho hlasu. Nepopsatelný, řekla bych. Mlčela jsem. Co jiného jsem taky mohla dělat, než mlčet? Ano, mohla jsem mu říct: ,,Vyhrál jsi 100 000 Kč za správnou odpověď!“, ale to by bylo přinejmenším kruté, a navíc jsem na to neměla ani sílu. Nebudu to natahovat dál. Svoje jsem v podstatě řekla. Navíc slzy opravdu studí a já chci být v teple doma. Lehká pusa na rozloučenou. Ale vím, že tak snadné to nebude, něco musí přijít.
Přišlo. Ne od něj, od ostatních. Copak nemají nic jiného na práci, než sledovat ubrečené tváře podvedených a stejně ubrečené tváře podvodníků? Zdá se, že ne. Bezesná noc. Jedna z tolika, a přece něčím zvláštní. Určité uvolnění, určité napětí. Jak se to bude vyvíjet dál? Téměř promočený polštář, úplně vysílené tělo, mysl funkční jen na jedné frekvenci. Kvůli jedné neopatrné noci. Stan, noc, večerní nálada posílená z jedné strany alkoholem, z druhé strany touhou. Neproklínám to, nemám žádnou zášť ani vůči tomu klukovi, který mi to udělal. Neudělal to on. Můžu za to já. Jen já.
Usínám.