Šukací stroj. Část 1.

Od té doby, co jsem měl ten sen, jsem se rozhodl ve Zdechově ještě nějaký čas zůstat. Zavolal jsem rodičům ať mi pošlou něco s peněz, co jsem měl doma zašité. Poslali mi je obálkou, protože účet nemám. Ale prý bych si ho měl zařídit, že posílat peníze obálkou je nepraktické. A dokonce nebezpečné! Takové kecy. Zůstal jsem, protože jsem tu nakonec nějakou povídku napsal. Byla to sice docela slátanina, ale domovnici se to prý líbilo. Koulela na mě tím svým skleněným okem jako ryba před zdechnutím. „Hmm, pěkné chlapče. Pěkné. Ale divím se, že ten chlapec v tom tu slečnu vůbec dostal do pelechu.“ Protože ji třeba očaroval, babo jago, co já vím! Je to moje první povídka, co asi tak myslíš. „To bych si radši nechal pro sebe.“ Usměju se mile, abych ji nenasral a ona mi nabýdne jeden s těch jejích páchnoucích rebarborových koláčků. To jsem ještě nevěděl do čeho jdu, když sem si vzal. Omluvit mě může jen to, že sem měl hlad.
A tak spořádám celý talířek jako by se nechumelilo a poděkuju a radši vypadnu ven.
Chodím tak po městě a sleduju jak mi s té její chemikálie smrdí z huby. V parku padali ptáci ze stromu přímo na antuku a nožičkami třepotali ve vzduchu. Psi kňučeli a omdlévali.
Rozumějte, dnešní pes má takových dvacet centimetrů na výšku, ideálně deset. Taková větší krysa... menší. Ale abych se vrátil k tomu zápachu. Ryby plavaly břichem nahoru a šlusáci prchali z laviček, kde si užívali odpolední siestu ve společnosti alpského vína. Víte, co je alpské víno ne? Krabičák a alpa. A já se tomu divil. Proč. Až sem si přiložil ruku před ksicht a dýchl. Nevím teda s čeho to tá ženská dělá, recept musela najít někde v kuchařce z názvem „Jak udělat radioaktivní odpad“ nebo v příručce o atomových zbraních. Divím se, že my z huby neutekly i poslední zdravě uvažující zuby.