Šukací stroj. Část 2.

Radši sem si šel koupit cigarety abych ten zápach trochu přebyl. Jako bych zasnoubil hnus s provokací. A jedna tlustá paní si nad tím, tak hlasitě a opovrživě odfrkla až mě to urazilo. Sledovat to jak si to ty bachyně štrádujů, no kdekoliv. A ty jejich tlusté prsty svírajíc tašky plné bůčku a dietních párků a asi tak jedné půl papriky, aby se neřeklo. A pak se chovají jako by jim bylo patnáct jako by byli navždy krásné a namyšlené jak ani ty krásné a namyšlené patnáctky ne. A ten její povýšený výraz.
„Praskni bečko sádla.“ Ulevil sem si až se málem skutálela na zem a opravdu pukla.
Vy máte něco proti ženám? Mohl by se někdo zeptat. Proti? Ne, na ně. Svoje péro a koule! Cha. A pak bych se odvrátil a nechal tam toho člověka s tak pitomou otázkou čučet jak na ty připálené vajíčka, které sem měl mít k snídani a vůbec sem nedával pozor protože sem ležel na zemi a chlastal víno přímo z láhve a cítil jak se připalují, ale nechtělo se mi vstát.
Výhradně nejsem proti nikomu, jen nedělám moc dobrý první dojem. A zastávám názoru, že i hajzl babka šůrujíci za pár peněz po ostatních chcanky, může mít větší charakter než kde jaký politik.
Až, když mě vyhodili ze sámošky, kde sem si chtěl koupit lahváče na zahnání té pachuti, tak sem si dupl. To teda ne! Hned teď tam k té rachejtli pujdu a řeknu jí, co si myslím o těch jejích rebarborových koláčcích. To bude valit oči! Oko.
A taky, že sem se do toho hned dal. Dojdu k jejím dveřím a chci na ně zabušit jako nasraný exekutor. Ale než stihnu vůbec přiložit pěst ony se otevřou. Jako v nějakém posraném hororu. Ovšem já už sem za ten den opravdu naštvaný jako dělník pracující na svátek práce. Ne, žádná hororová atmosféra mě zastavit nemohla. Ovšem, to co mělo přijít zbortilo všechny mé představy o morálnosti. Ty podivné zvuky mě měly upozornit. Nebo sem si aspoň mohl říct. Co to je? Ale ne, já si to štrádoval dál a to, co sem tam viděl mě myslím na vždycky změnilo. Mé dětství už nebude nikdy takové jako do teď.