Takový je život

Takový je život

Mám ráda fialky, možná proto, že je milovala babička, maminka a asi všechny tety. Každé jaro mi je nosil druhý manžel, bylo dojemné, když kráčel o holích s batohem na zádech, ze kterého vykukovaly modré kvítky. Taky jsme jezdívali do lesa do míst, kde kvetly. Už z dálky bylo vidět velké modrofialové koláče, které omamně voněly, ale teprve nad nimi se mi točila hlava. Natrhala jsem si jich pár do vázičky třebaže jsem věděla, že brzo zase uschnou.
Včera jsem měla milou návštěvu a ta mi přinesla malou voňavou kytičku, která teď zdobí můj pokoj. Přišel známý mého muže, který s ním kdysi hrával šachy, třebaže měl málo času, protože doma ho čekala žena a malá dcerka, zůstával.
Myslím si, že je jen málo těch, kteří nezištně pomáhají nemocným a on, povoláním sanitář byl jedním z nich.
V té době, kdy k nám docházel, byl šťastně ženatý Jeho žena byla lékařka a žili spokojeně, až do doby, než onemocněla. Dlouho nic nevěděl a jen pozvolna registroval její únavu. Často jí bolívala hlava a později ji i během dne našel spící na pohovce..
Zarazil se a uhodil na ni: „Co se děje?“ ptal se, „Akutní myeloidní leukémie, jsem prakticky bez šancí“ řekla. „A co chemoterapie“ zeptal se, stála a jen zavrtěla hlavou „Pozdě“ odpověděla. Silně s ní zatřásl „Něco se přece musí dát dělat“.
Nedalo, chřadla stále víc, vídal ji v bílém nemocničním povlečení bledou až průsvitnou a pak náhle zemřela, právě když modré kvítky vystrčily hlavičky nad černou zem. To prázdno, které ucítil se nedalo srovnat s ničím, co zatím zažil, pořád mu nešla z mysli tvář ženy, která jako by mu usnula v náruči.
Slíbil jí, že se postará o dceru, ale nechával ji s babičkou a sám chodil pít. Často ho přinesli až za tři dny. Vzpomíná si, že ho budil něžný dívčí hlásek: „Vzbuď se tatínku, prosím vstávej“ a tchýně jen řekla: „Fuj, ty smrdíš“.
Trvalo dlouho než dokázal vejít do ložnice, přestože byla již dávno uklizena. Letmo pohlédl na dívenku jak píše úkoly, ale učila se s ní babička, tak byl v klidu. Začal si jí všímat teprve tehdy, když si stěžovala, že špatně vidí. Ortel, který lékaři vyřkli byl strašný, nádor na mozku a půl roku bolestného žití.
Právě na jaře, to jí bude devět a ještě ani nic nepoznala. Nesnesl to, vyběhl do zahrady, vztáhl ruce k nebi a křičel: “Proč, Bože proč?“. Zdálo se mu, že zešílí, byl úplně zdrcený, zoufalý, ale ona mu říkala: „Tatínku neplač, budu ten malý obláček, který se na Tebe shora dívá“.
Pochoval dceru a dál žil jaksi automaticky v prázdném bytě a brával směny za jiné, aby necítil opuštěnost.
Na podzim loňského roku, když uběhlo pár let tesknění a opíjení se se seznámil s milou, něžnou sestřičku Sylvou, která teď už byla těhotná. Věděl, že se musí rozhodnout, ale bál se dalšího svazku, protože věřil, že na ni přenese svou kletbu.
Mluvili jsme spolu dlouho o lásce, o víře, o naději. O kázni, která mnohým tak velmi chybí, o citu, něze a tolik potřebné jemnosti.
Vzpomínal na hrůzu, kterou prožil, ale nakonec udělal stejně to, co jistě udělat chtěl, koupil prstýnek, rudé růže a požádal jí o ruku. Ráda bych jim přála život jak v holywoodském filmu, ale kdo ví, co čas přinese.