Rozchod

Rozchod

Lidé se scházejí, milují a za nějaký čas si zmizí z očí. Téměř vždycky se najde důvod proč. Někdy se, ale dvojice přes svou vzájemnou nechuť přenesou a žijí vedle sebe každý po svém. Jindy křičí a když už neví jak dál, partnera opustí.
Taky jsem se s někým seznámila, měla ho ráda a nakonec vztah ukončila, protože nad něčím se nedá zvítězit.
Jak to všechno začalo?
Hodně jsem pracovala a tak neměla čas najít si přítele. Kamarádi mě přesvědčovali, abych vypadla někam na vzduch. Nechala jsem se tedy přemluvit a jela s nimi na Lysou horu.
< Stoupáme z Ostravice a já ignoruji serpentiny, rychle šplhám do kopce, pod nohama se mi uvolňují kameny, ale já se ženu stále dál, až nahoru. Usedám a hledím do kouřového oparu, který se táhne mezi kopci, dívám se na tu krásu a je mi dobře.
Snažím se neuvažovat, rozpouštím myšlenky v čaji s rumem, který mi podává kamarád co říká „Usmívej se“.>
Na lavičku někdo přisedl a taky mlčel, později se mě kolegyně zeptala: „S kým jsi to tam seděla? Na odpověď: „Nevím“, dodala: „Vypadal dobře“.

Naše začátky byly romantické, ale že vydrží několik měsíců jsem nečekala, stále mě nosil na rukou, občas vařil a pral.
Další společná existence byla už trochu jiná, ne moc vzrušující a ne romantická. Chtěla jsem dítě, ale nějak to nešlo, chodili jsme na spousty vyšetření, vystřídali řadu lékařů, jenže marně. Ale pořád se ještě zdálo být všechno v pořádku, až najednou, jedna příhoda změnila celý náš život. Byla tím spouštěcím mechanismem něčeho uloženého hluboko v genech.
Sedí v křesle, hlavu v dlaních a vypadá nešťastně. „Co se stalo?“ ptám se. „Z válce vyjelo půl těla a křičelo“, řekl. Sklouzla jsem vedle na pohovku a vydechla „Bože“. Donesla jsem víno a zeptala se „Dáš si?“.>
Už nikdy víc jsem to neudělala, stačil si sám, já jen sbírala prázdné láhve. Myslela jsem, že to skončí, ale asi se mu to zalíbilo, protože s tím nepřestával a mi to začínalo vadit. Často a nekonečně dlouho jsme o tom mluvili, hodně sliboval, ale nikdy to dlouho nevydržel.
Ještě jsem čekala, byla to pro mě dost velká rána, zklamání jaké jsem nepředpokládala, ale protože jsem nechtěla zase trpět, rozešli jsme se.

Raději než mě, měl svou novou kamarádku, kterou schovával v bytě tak, abych ji nemohla najít.

A tak jsem jela znovu na hory a u Rožnova hlesla: „Můj domov“. Ty kopce, lesy, klid a pohoda, realita života. Tam skládám střípky sebe, toho co zůstalo a přemýšlím nad tím, co bude dál.
Vracím se do školy, nabitá energií a docela se těším na příští dny.