Krvavý osud

Krvavý osud

"Stalo se to před více než padesáti lety v Bílově, v dědině přímo pod Přehořklými skalami. Tam tehdy hospodařil na takovém menším statku sedlák a ten se jmenoval - ne, ne, toto ode mě nechtějte. Nebudu Vám prozrazovat jeho jméno. V podstatě on se stal pouhou obětí, obětí jednoho z mála prokletí, s kterým se každý z nás dozajista alespoň jednou v životě střetl. Lidská naivita."

"Lidská naivita? Přespříliš drobná vlastnost, aby způsobila, tak velký rozruch, nemyslíte?"

"Popravdě řečeno, jsem si svým tvrzením naprosto jistý. Podívej se, s trochou pomoci krásné ženy je i z malého
brouka obávaný dravec."

"Moc se mi to teda nezdá, ale budiž. Navíc je to Váš příběh, proto jestli dovolíte rádi bychom ho slyšeli hezky od začátku. Pokud už jste teda nějaký ten začátek vymyslel?"

"Ale prosím tě, za koho mě máš?! Hlavně, pokud už sis nevšiml, dávno už jsem započal tento příběh."

"Ou, skutečně? V tom případě se s hlubokou pokorou omlouvám, nevšiml jsem si. "

"Zde je patrné, jak bedlivě mě posloucháš, příteli."

"No, ale abych neopomněl, tak Vás samo sebou považuji za skvělého přítele a vypravěče, však, co si vzpomínám, tak naposledy Váš umělecký rozmach a příběh nebyl ani z poloviny to, co jste sliboval."

"Což se samozřejmě změnilo. Ovšem, kdyby si mě nechal laskavě pokračovat v mém vyprávění, pochopil bys sám, kam jsem tím vším mířil."

"Už mlčím, mistře."

"No proto a nepřerušovat, prosím!" odsekl muž menší postavy, který nervózně seděl uprostřed davu neukojitelných posluchačů, jenž z něj nezpustili ani na vteřinu oči.Prošedivělé černé vlasy mu z části zakrývaly zjizvenou tvář, jenž se postava snažila před očima zvědavých přísedících, co nejlépe ukrýt v šeru. Snažila, avšak marně. Tlumená záře krbu osvěcovala jeho temné oči, které se leskly v ponuré místnosti a v napjaté atmosféře místního hostince. Prošedivělé vousy, vrásčité čelo a mohutné obočí dokázaly muži dodat nejen vnitřní respekt, ale bohužel naznačovali i probdělá léta. Dlouhý tmavý plášť, v němž byl muž zabalen, skrýval něco, co bylo patrné pouze z pokřivených míst temného závoje. Nikdo se ho samozřejmě neptal, či dokonce ani nenaznačil, že přemýšlí nad touto záhadou, ale přemýšleli a všichni. Ovšem, že každý z přísedících se chtěl optat, ale chyběla jim odvaha k překročení svého vnitřního strachu. Proto opětovné ticho proplouvalo prohřátým hostincem.

Okolo zřejmého vypravěče sedělo šest lidí, kteří očima přelétali z plamenů sálajících z krbu k záhadnému tulákovi. Hostinec krom těchto několika místních byl v tuto noční hodinu neobvykle prázdný. V tom se jeden ze šesti posluchačů, s kterým vypravěč hovořil už dříve, postavil naproti němu. Naklonil se blíže, tak, aby ostatní nezvaní posluchači neslyšeli, co říká. Odkašlal si a potichu zašeptal cosi vypravěči do ucha. Ten se pouze na něj podíval, změřil ho svými temnými oči a pravil: "Máš pravdu, ale k tomu se dostanu během našeho příběhu." Poté opět přelétl pohledem po ostatních, kteří hltali pohledem každý vypravěčův pohyb. Ušklíbl se a rukou zašmátral v torně, která mu visela přes rameno. Chvíli mlčky přehraboval ve vnitřní temnotě. Po několika málo okamžicích vytáhl tmavou dřevenou dýmku. Tmavě načervenalé dřevo, z něhož byla dýmka vytvořena, nejpravděpodobněji připomínalo vzácný to eben. Muž pohlédl nejprve na svou dýmku, ale v zápětí svůj pohled přesunul na stále stojícího mladého posluchače.

"Posaď se, Juliáne. Pozorně poslouchej a vezmi si tento příběh k srdci. Naučí tě poznat i kruté stránky života."

"Dobře, mistře. Jak si přejete." odvětil s úsměvem vzhledově nejmladší z přítomných, přičemž se následně posadil zpět na své místo. Udělal si pohodlí na prachem pokryté kamenné podlaze a zahleděl se do vypravěčových temných očí. Ten pohlédl zpět na svou dýmku, když se z ničeho nic rozletěly dveře hostince dokořán. Všichni z přítomných v mžiku zpozorněli a zahleděli se ke dveřím. Na prahu stála postava muže, jenž byl od hlavy až k patě zachumlán do těžkých kožešin. V náruči svíral sněhem pokrytou a promrzlou ženu, která se s klepotem zubů, co nejpevněji držela muže kolem krku. Muž dlouho neváhal a rázným krokem se s spolu s něžným stvořením vydal směrem ke krbu. Každým krokem z něj opadával sníh, přičemž tomu nevěnoval sebemenší pozornost, nýbrž pokračoval za svým cílem. Prošel okolo posluchačů, když se zastavil před záhadným vypravěčem. Přítomní si mohli zřetelně povšimnout jiskry, která staříkovi prolétla očima, když pohlédl na stojícího muže. Tulák v klidu odložil svou dýmku na stolek vedle sebe. V tom však, jako by do něj hrom uhodil. Z ničeho nic stál stařík na nohou a uvolňoval své místo zjevně promrzlému a poraněnému stvoření. Všichni přítomní, krom muže, který v tuto chvíli pokládal ženu do vyhřátých kožešin, překvapeně hleděli na vypravěče, jenž v tuto chvíli ani v nejmenším nepřipomínal staříka, na kterého před chvíli tak upjatě hleděli. Pozorně si ho prohlíželi, přičemž si povšimli slabého odlesku, který se mu s největší pravděpodobností odrážel od skvostného brnění, které se stařík snažil co nejlépe ukrýt v šeru svého tmavého pláště. Nově příchozí muž zabalil ženu do pokrývek a otočil se ke stojícími vypravěči. Stáhl si kožené rukavice a odkryl si z hlavy kapuci. Světlo odkrylo jeho černou hřívu a mladé rysy, pokřivené hrůznou a stále tepající jizvou na tváři. Bylo však patrné, že vnitřní bolest prozatím skrývala chladná slupka zimy. Muž ze sebe oklepal zbytky sněhu a pohlédl ztrápeným výrazem staříkovi do očí.

"Měl si pravdu, otče."

"V čem jsem měl pravdu, synu?"

"O tom, co si mi vyprávěl. O našem předurčení, o našem životě a životě mých přátel. Říkal si, že jsme prokletí, je to mu tedy skutečně tak?"

"Nuže. Stalo se to, čeho sem se obával, synu."

"Ale z čeho si měl strach, čeho ses tak bál?"

"Chlapče, když budeš pozorně poslouchat, najdeš správnou cestu pochopení a odpovíš si na svou otázku. Pojď, posaď se vedle mě." pobídl stařík vysokého může. Ten se pohodlně posadil na zem, zatím co se vypravěč naklonil nad v tuto chvíli už spící ženu. Odkryl jí tmavé vlasy z obličeje a zahleděl se jí do tváře. V tom se mu z očí vykutálely kapičky slz, které však stihl zachytit a setřít dříve, než si toho někdo povšiml. Napřímil se přičemž se mu na tváři vykreslil křečovitý úsměv a posadil se vedle svého syna.

Tuto chvíli opět všichni seděli v kruhu a napjatě poslouchali praskání dřeva v krbu. Stařík uchopil svou dýmku a lehkým pohybem prstu zapálil tabák, který byl napěchován v kotlíku dýmky. Posluchači tomu evidentně nevěnovali pozornost, neboť hleděli na krásné to stvoření, jenž leželo v teple kožešin. Zhluboka natáhl čerstvý závan kouře, jenž probudil mocnou silou každou přeživší buňku v těle. Následně vyčaroval obláčky dýmu, jež pomalu proplouvaly celou místností. Odkašlal si a v tu ráno se pozornost všech přesunula opět k němu. Přelétl po všech upřímným pohledem, když se zastavil u své syna po levici. Syn na něj s úsměvem kývl. Stařík neotálel a započal vyprávění, které mélo kořeny dále než před padesáti lety.

Před nějakými sedmdesáti lety v malé vísce nedaleko Vyššího Skromna, tehdejšího hlavního města, žil teprve desetiletý hoch, jménem Sebastian. Jeho otcem byl uznávaný hrdina Virgius III., který měl za manželku venkovskou dívku Narsis. V těchto těžkých dobách byl pro oba tento vztah velice těžký. Kněží odsuzovali vztahy "vyšších bytostí", tedy hrdinů, s obyčejnými vesničany. Avšak i přes mnohé nástrahy krutostí bylo jejich společné soužití pevné a skvostné. Sebastian v těchto krušných časech prožíval krásy dětského období, proto trávil svá léta objevování s ostatními dětmi venku v přírodě. Byli jimi především malý a hubený jinoch Oskar a ještě menší vesnická dívka Kristiana. Občas si hráli v seníku, který patřil sousedovi Norbertovi, jenž byl jedním z nejvíce úspěšných obchodníku v širém okolí. Seník ovšem jednoho dne zachvátil oheň, a tak si děli hrály s vojáky v kasárnách a u kováře Kovadýlka. V kovárně Sebastian s Oskarem trávili nejvíce času, tedy než kovárnu a kasárny jednoho večera také zachvátily plameny. Od té doby si děti neměly, kde hrát. Pomáhaly na statku a na poli, přičemž se spolu vídaly pouze po večerech u společného krbu, kde staří vypravěči vyprávěli staré legendy. Ovšem, jak léta proplouvala vískou, tak společných chvil upadalo.

V letech, kdy dětem bylo něco kolem patnácti, se konala velkolepá týdenní oslava. Tento týdenní pochod oslav byl nazýván "Týdenní poskromností" a slavil se na počest založení nového hlavního města, a to Nižšího Poskromna. Lidé se celé měsíce těšili a připravovali na tento sedmidenní turnus, který přinášel zvláště klid od práce a zábavu s přáteli. Tato oslava se pořádala v každém městě či osadě v této zemi. Zde to bylo v hlavním sále místní kulturní "svatyně", kde také mimo jiné sídlila "osadní" rada. Přípravy se necelý měsíc před vrcholným úvodním večerem rozběhli v plném proudu, přičemž každodenní robota na statcích se nyní přesunula k hlavním surovinám ve skladech a u místních obchodníků. Někteří přiváželi suroviny i z blízkých měst, aby obohatili pokrmy či zvýšili zásoby chutných nápojů, jako zásoby piva, přezdívaného "Červín", dále černého vína, medoviny a zvláště "Skromného listí", vyráběného v bývalém hlavní městě.

Všichni obyvatelé, včetně v tomto období už vyzrálejšího Sebastiana, Oskara a Kristiany, se pečlivě chystali na oslavy, což znamenalo i předvečerní nákupy vhodných oděvů. Proto v odpoledních vedrech lidé pobíhali po zaprášených cestách z obchodu do obchodu. Právě v jednom z těchto obchodů si zkoušela Kristiana své nové šaty. Stála naproti zrcadlu a dlouhé purpurově osvětlené šaty se pohupovaly v rytmu křivek těla, když se otevřely dveře obchodu. Dovnitř vešel Sebastian a za ním jeho otec Virgius III.. Sebastianovi nemohla uniknout přítomnost Kristiany, proto na ní pohlédl, usmál se, zamával a pozdravil dlouholetou přítelkyni, však dlouho neviděnou.

"Ahoj, Sebastiane." reagovala Kristiana na pozdrav, přičemž se jí pomalu červenaly tváře.Sebastian se pouze pousmál, ale náhle se v něm něco pohnulo. Stál a nedíval se pouze na obyčejnou dívky, ale na někoho krásného, okouzlujícího a čistého, jak jen andělé mohou být.

"Sebastiane, tak, kde si, pojď sem!" zaznělo z povzdálí.

Probral se z kouzelného zmámení a vydal se za svým otcem, který mezitím hovořil s obchodníkem stojícího za pultem. Kráčel k otci, když najednou cítil nutkání. Nutkání otočit se a zahledět se do jejích krásných očí, ještě jednou, znovu a znovu, nikdy nepřestat. Přemýšlel nad tím. Měly bychom říci, že spíše přemýšlel, proč nad tím přemýšlí. Otočili se současně. V okamžiku, kdy se jejich pohledy střetli a oči zajiskřily, chtěl být ještě blíže u ní. Ihned se otočil zpět ke svému cíli a právě včas, aby do něj také nenarazil. Otec mezitím vybral šaty, které si obdobně jako Kristiana i Sebastian vyzkoušel před zrcadlem. Bílou košili si zasoukal do tmavě modrých kalhot a nakonec si přehodil tmavě modrý kabátek přes sebe. Prohlédl se v zrcadle i když spíše pokukoval po své přítelkyni, která v tuto chvíli svlékala purpurové šaty. Šaty, jenž mu otec vybral, se mu líbily, a proto po otcově zaplacení spokojeně odcházeli ke dveřím obchodu. Sebastian se ještě rozloučil s Kristianou, která však v tuto chvíli na sobě neměla purpurové šaty, nýbrž indigově modré. Sebastiana to v první chvíli překvapilo, ale více o tom nehodlal přemýšlet. Rozloučil se gentlemanským polibkem ruky a odběhl za otcem.

Sedmidenní oslavy byly v plném proudu, přičemž smích sál odevšad a všichni se v záři barev skvěle bavili. Pivo a medovina tekly doslova "hrdly" a tancující a veselý obyvatelé byli všude, kam jen lidské oko dohlédlo. V jednom z koutů tohoto sálu seděli také Kristiana a Sebastian, zatímco jejich přítel Oskar kraloval mezi tanečníky. Seděli tam spolu držejíc se za ruce a vyznávajíc si lásku. Však moment, co moment pokukovali po svých rodičích. Když se nikdo nedíval, vstali a odběhli spolu do temné noci. Utíkali lesem, když se zastavili na malé mýtince. Tam si lehly do trávy a sledovali hvězdnou oblohu.

"Něco pro tebe mám," řekl Sebastian.
Kristiana zpozorněla a zelené oči pokryté čerstvou rosou štěstí se zahleděli do tmou nenasytných hnědých očí, které ji s příjemným pocitem sledovali.

"A co to je?"

"To je překvapení, a proto musíš být hodná a zavřít oči."

Kristiana přikývla na náznak souhlasu a zavřela oči. Sebastian mezitím vytáhl z kapsy malý z dřeva vyřezávaný amulet, připomínající svým vzhledem kapku vody. U špičky byl malým otvorem protáhlý kožený provázek, který Sebastian přehodil Kristianě přes hlavu a zauzloval ze zadu na krku. Kristiana ucítila teplý dotyk kůže, otevřela oči a pohlédla na dřevěný talisman. Ze široka se usmála a objala ho.

"Je překrásný. Nikdy ho nesundám, to slibuji."pošeptala mu a políbila ho. Oba se opět zahleděli ke hvězdám a užívali si poslední léta dětství.

Toto byl raný věk mladého Sebastiana, Kristiany a Oskara. Od těchto času už svět zažil ledajaké ty strasti, stejně, tak jako i lidské osudy, které se změnily odrazem událostí. Sebastian musel podstoupit zkoušku ohněm. Rozloučit se s Kristianou a nechat ji tam. Uvědomil si však, že jsou to pouze děti a on měl dle jeho mínění povinnosti vůči všem a všemu. Proto se rozloučili, přičemž on se zapřísáhl, že na ni nikdy nezapomene. Na konec Sebastian spolu s Oskarem ve svých dvaceti dvou letech opustili teplo domova a vykročili rázným krokem hledat štěstí, ale hlavně mnohé, jenž bylo doposud jejich očím nepřístupné. Vydali se objevovat nové možnosti, v krajích, jim v tuto chvíli neznámých.

Štěstí se jich drželo mnoho let, kdy Sebastian s Oskarem kráčeli v otcovských šlépějích a staly se opěvovanými hrdiny, tam, kam jen sluneční paprsek dosáhne. Jako nerozluční přátele cestovali spolu kraji, vyhledávali dobrodružství a někdy, tak jako jejich dětský hrdina Robin Oráč, brali bohatým, dávali chudým a zachraňovali svět před jakoukoliv hrozbou.

Jak léta plynula, Sebastian cítil, že se od něj Kristiana stále více vzdaluje, ale nebyl si tím jist, nebyl, než potkal ji. Překrásnou ženu, jenž mu opět rozhořela vnitřní plamínek srdce. V období, kdy se vracel z dalekého putování, kde měl zabít obávanou čarodějnici Merlininu, navštívil přístavní město Rododendron.

Toho dne přicestoval spolu s Oskarem časně ráno. Projeli na svých ořích branou do města a závan slávy osvěžil jejich unavené výrazy ve tváři. Lidé každým coulem opěvovali jejich přítomnost. Růže létali po tuctech, písně proplouvali městem, jak mořské vlny, tříštící se o útesy a úsměvy v doprovodu kamenných tváří městské domobrany kroužily kolem nich, jak dravci na nevědomé. Hrdinové sesedli z koní, kteří byli následně odvedeni do místních stájí. Oskar se vydal do místní putyky, zatím co Sebastian vyrazil klidným krokem do ruchu městské tržnice. Procházel okolo stánků a pouličních obchodníků a prohlížel si nabízené druhy zboží. Stál u keramického nádobí, když si povšiml stánku, u kterého stála velice pohledná mladá žena. Sebastian upřel svůj zrak skrz dav na ni, přičemž kráska pravděpodobně zaregistrovala jeho lechtavý pohled, neboť se na něj otočila. To bylo trochu překvapení pro unaveného hrdinu, a tak neváhal, a v klidu zpanikařil. Otočil se zády, zadíval se nenápadně na nádobí a předstíral svou nenápadnost, asi tak, jakoby, tam ve skutečnosti stál jen pytel brambor. Koutkem oka se snažil zpozorovat půvabnou ženu, ale nikde po ní nebylo ani vidu ani slechu. Otočil se tedy čelem na místo, kde ji ještě před pár okamžiky viděl. Pouze dav mezitím zaplavil místo, kde stála. Sebastian pouze mrzutě vzdychl a pohlédl sklesle na okolní lid.

"Hledáte někoho, pane? Třeba bych Vám mohla pomoci."ozvalo se odněkud za jeho zády.

Sebastian se otočil a pohlédl přímo do tmavých, ale nádherných očí, které na něj v tuto chvíli upřeně hleděly. Před ním stála záhadná tmavovlasá žena, ale on si uvědomil, že pro něj, záhady nejsou překážkou, ale výzvou, zvlášť když Vás anděl probudí z tohoto spánku zatvrzelých.

"No," zarazil se a snažil se pokračovat, " jen, jen se tak rozhlížim."

"A líbí se Vám v našem městě, pane?"

"Zatím tu jaksi nejsem dlouho, ale, no, ale je velice pěkné. Obyvatelé taky. Teda ne jako pěkní, jako pěkní, ale jako příjemní, rozumíte mi," zakuckal se, otřel si pot nervozity z čela, přičemž zkusil navázat na místo, kde se mu přerušil tok myšlenek,"ne všici jsou pěkný, co si budem povídat, že? Vyjímaje Vás samo sebou. Vy jste pěkná, přímo nádherná. Víte, jak jsem to myslel?"

Sebastian se cítil nesvůj, chytl se beznadějně za hlavu a pokusil se vysvětlit situaci, v které se práce nacházel.

"No,popravdě řečeno, sem z Vás nějak nervózní, až sem se do toho všeho sám zamotal, odpusťte mi slečno. "

"Jste upřímný, to se mi líbí."

Ženě se vykouzlil úsměv na tváři, přičemž jí ho Sebastian s příjemným pocitem opětoval. Zahleděl se jí upřímně do očí a cítil, že je pohlcen a její dokonalostí naprosto oblouzněn.

"Chtěl jsem se optat, zda by Vám nebylo nepříjemný mě provést po vašem úžasném městě, slečno?"

"Moc ráda, udělá mi to obrovskou radost, pane."

"Mě to taky zkrášlí dnešní den, slečno,"a blažený úsměv se mu zaryl ještě více do koutků,"a víte, co by mi udělalo ještě větší radost?"

"To opravdu netuším, ale mile ráda se to dozvím."

"To sou slova pro mé uši,"přerušil ho však naprosto srdce rvoucí, ale přesto jemný, smích ženy červenající se do barev letních červánků,"takže, v tuto chvíli mi udělá největší radost, když se zůstanete takhle krásně usmívat a přijmete tuto květinu."pravil Sebastian, přičemž si uvědomil, že všechna nervozita a beznaděj se ztratila ve světle tmy. Upřel pohled do prostoru nad levým ramenem záhadné ženy. Udělal krok blíže k ní, tak, že oba slyšeli vzájemné tlukoty svých srdcí. Sebastian jí pohlédl do očí, přičemž se svou mrštnější pravou rukou natáhl ženě přes rameno pro rudou růži, kterou mu podával místní obchodník. Sebastian vysypal do nedočkavé dlaně pět zlatých mincí, které se v mžiku vypařily pevným sevřením. Uchopil druhou rukou růži a podal ji krásné ženě, která si ji s úsměvem vzala.

"Slečno, co byste řekla večerní procházce?"

"Ráda, zvlášť s Vámi, pane."

"Neřikejte mi prosim Vás pane, jsem Sebastian."

"A já Glorie."

"Krásné jméno, tak jako bytost, jenž ho nosí."

"Děkuji,"odmlčela se, ale v zápětí pokračovala,"ale už budu muset jí. Uvidíme se večer Sebastiane."

"Už se těším, Glorie."

Glorie se už - už otáčela k odchodu, když jí v tom však zabránilo nutkání, kterému nešlo odolat. Zahleděla se na něj zpět a políbila ho na tvář. Tváře mu nabrali rudý odstín, přičemž než stihl rozmotat jazyk a uvědomit si dění kolem, tak Glorii rozprášil dav, který se hrnul kolem něj.

Jejich vztah nabíral intenzity a láska mezi nimi se pouze prohlubovala. Po překrásném půl roce, jenž trávili dnem i nocí po spolu se rozhodli, že chtějí to krásné, co mají díky štěstí v druhého, více upevnit. Rozhodli se, že koupí statek a založí rodinu.
První skutečný krok k rodině, tedy večer před svatbou slavil Sebastian s ostatními muži z blízkých končin města a samozřejmě s Oskarem u "U Krvavé baronky", což je hostinec rozprostírající se v jižním cípu města. Gloria mezitím měla svou oslavu naopak v severním cípu města a to u "U modravého pěvce". Sebastian v poklidu seděl u své číše piva, rozmlouval s Oskarem, který se pohupoval na židli, držejíc v jedné ruce číši a v druhé rameno staršího muže, který seděl vedle něj s nevraživým výrazem ve tváři. Sebastian se napil piva a rozhlížel se po okolních návštěvnících. Náhle spatřil někoho, kdo mu byl velice povědomí. Nemohl se však prodrat vzpomínkami, zda ženu, která se snažila prorvat davem podezřele se pohupujících lidí o několik stolů dál před ním, zná. Vstal a zaostřil svůj rozmlžený zrak. U výčepního pultu se zastavila. V tu ránu si Sebastian všiml dřevěného amuletu, který se ji pohupoval na krku.

"Kristiana."uvědomil si a zašeptal pro sebe. Vykročil čelem k ní. V tom ho něco chytlo za nohu.

"Počkej, kam jdeš?"

"Oskare, teď si s tebou hrát nemůžu, pust mě!"

"Ne, ne, ne, budeš pít se mnou. Budeš oslavovat. Vždyť je to vlastně tvoje oslava, tak se k nám hezky posaď."

"Teď, ale nemám čas oslavovat, chápeš?! Takže mě koukej pustit!"zvýšil hlas a vytrhl se z Oskarova sevření.

K jeho smůle nakopl stůl, u kterého celou dobu v poklidu seděli. Některé číše se sesypali na dřevenou podlahu, přičemž se pivo rozlilo nejen na podlahu, ale i na smolaře; spolusedící. Sebastian se chytl za hlavu a zahleděl se na tu spoušť. Poté se opět podíval zpět na místo, kde před chvílí stála Kristiana, ale tu pouze rozprášily hlasy místních pobudů. Byl z toho v rozpacích a naprosto zmatený a hněv, který v něm proudil se potřeboval provětrat na čerstvém vzduchu. Vší silou praštil do ještě stojícího stolu, přičemž se zbylé číše rozlétly do vzduchu.

"Au, co to? Kdo mě má co budit, jako? Poď mi to předvejst ven, pokud teda na to, jako máš?"ozvalo se z úst Oskara, který ležel na zemi držejíc si týl hlavy po zásahu jednou z letících číší piva.

Hostinec byl najednou, jako spící město. Nikdo se ani nehnul a všichni přítomní pouze sledovali ležícího Oskara a odcházejícího Sebastiana, jenž rázným krokem kráčel k hlavním dveřím podniku. Bez jediného kloudného slova zabouchnul za sebou mohutné dveře a pozvolna odcházel pryč v doprovodu městských pohupujících se světel pochodní. Po několika minutách ustavičného uklidňování, že Gloria je jediná, kterou skutečně miluje, nakonec rozhodl a plouživou chůzí se vydal směrem k domu. Domnívajíc se, že jde správným směrem, lépe řečeno.

"To byla jen náhoda," vtěsnalo se mu do úst, když ucítil další myšlenku,"už ji neuvidíš. Nezapomeň, byla to jen dětská láska."

Druhý hlas se otrkal a zašeptal: "Třeba to nebyla jen dětská láska. Není to zvláštní, že se ukáže, zrovna dnes. Co když je to osud?"

"Ne, ne, to není osud. Zítra se tady s velkým pánem ženíme, takže mám dojem, že to osud, už na obřad nestihne."

"Au!"zakňučel Sebastian, který zakopl o spícího pobudu. Vypustil ze sebe několik výhružných nadávek a zamyslel se.

"Tak, pánové to by pro dnešek stačilo, "odkašlal si třetí hlas, z nich ten hlavní, svou podstatou jedinečný a pokračoval,"co myslíte? Přestaňte se mi tu hádat v hlavě nebo mi bude opravdu zle a vy moc dobře víte, jaké to je, když je mi zle?"

"Jak je libo, vaše milosti."

"Máš to mít."

"Tak dohodnuto. Takže abychom to dnes ukončily v tom správném duchu, tak teď všichni sborově po mě."

"Hej, lidi! Já se zítra žením!"

"A kdo asi myslíš, že se na tebe bude tak blbě usmívat a tleskat ti, pošuku. Mazej chrápat!"ozvalo se z útrob jedné postranní ulice.

"To víš, ty mi taky."řekl Sebastian, ale jelikož s těží otevřel ústa, tak jen málo které slovo spatřilo krásu nočního klidu města.

Druhý den ráno Sebastian jen s obtížemi vstával. Z hlavy mu trčel obrovský střep, přičemž sám výrazem, tak trochu připomínal pošlapaný koberec. Nechtělo se mu, ale nakonec i přesto a další negativa kocoviny, vstal, omyl se a postupně i nasoukal do svátečního oblečení. Uvazoval si zrovna stužku u krku, když se zničehonic rozrazily dveře pokoje. Na prahu ve svátečních šatech stál otec nevěsty.

"Sebastiane, má dcera zmizela."

"Cože zmizela? Jak mohla zmizet, teda kam mohla zmizet?"nevěřícně se ptal.

Gloriin otec přešel práh pokoje a přistoupil k Sebastianovi blíže.

"Dívky říkaly, že prý zůstala v hostinci, aby pomohla uklidit po oslavě, ale domu už se nevrátila. Hledali jsme všude, kde to jen jde, ale nic."

"Neexistuje slovo všude, vždycky existuje to jedno místo, kde ste nehledali!"argumentoval Sebastian a vyběhl z pokoje. Proběhl domem až ven, kde naskočil do sedla zrzavého oře. Sešlápl ho a popohnal, přičemž se kůň rozeběhl ulicí a ztratil se za prvním rohem.

Bohužel všechna naděje na nalezení Glorie jednoho dne vyprchala. Uběhli dva dlouze truchlivé týdny, ale jakékoliv zprávy o ní nebyli nikde na dosah. Sebastian to pomalu, ale jistě vzdával. Zapíjel svůj žal v číších nejtvrdšího alkoholu místní putyky den, co den. Jednou takhle večer, tak jako ostatně každý večer, odpočíval na stole, když zničehonic zaslechl něčí velice příjemný hlas. Nerozuměl sice slovům a jejich významu, ale i přesto se mu moc líbil. Hlas utichl a on se propadal temnotou. Když náhle ucítil tvrdý a bolestivý náraz do hlavy. Hlavou mu projela palčivá bolest, která se rozšiřovala i do ostatních končetin částí těla. Slyšel tlukot svého srdce a dech, jenž přehlušoval chvílemi i ten tlukot. Díval se do tmy a zjišťoval, že se zvuky stále vzdalují, tak jako vše okolo. Už nevnímal nic, doslova se propadal temnotou, v které byl uvězněn.

Sebastian ucítil svěží vzduch a teplo slunečních paprsků a uvědomil si, že není možně, aby byl stále obklopen temnotou. Otevřel oči. Ležel ve sluncem prosvětlené útulné ložnici, na bíle povlečené posteli. Zvedl hlavu, přičemž ucítil svíravou bolest na čele. Přejel po místě prstem a ucítil tepající jizvu nad okem. Rozhlédl se po místnosti, snažil se rozpoznat každou část nábytku nebo alespoň místo, kde se ocitá. Dveře pokoje se zničehonic otevřeli. Na prahu stála pohledná tmavovlasá žena držící tác s jídlem a pitím. Od momentu, kdy se dveře otevřely, až do chvíle, než žena položila tác na stůl vedle postele, ji Sebastian neustále propichoval pohledem.

"Tak, Kristiano, jak, jak se daří?"optal se stroze a sledoval, jak se Kristiana napřímila.

"Rozhodně lépe, nežli ty v tuto chvíli, nemyslíš?"

"Na tom něco bude,"předstíral zamyšlení a dodal,"ale, kde to jsem? Jak jsem se sem dostal?"

"Ležel si bezvládně, ale naprosto v lihu na chodníku před obytným barákem. Nemohla jsem tě tam jen tak nechat a tak jsem neváhala a dovlekla tě, až k nám domu."pravila, přičemž se na něj usmála a podala mu krajíc chleba. Sebastian si ukousl kousek a v zápětí ho zapil vodou ze džbánu.

"Hm, tak to jsem v tom případě tvým velkým dlužníkem. Jak pak ti mohu vynahradit tvou péči a starostlivost?"

"Mohl by jsi začít třeba tím, že zde ještě chvíli pobudeš."

"No, na tom nevidim nic špatného. Dobře tedy, prozatím zůstanu Kristiano."

Kristiana se pouze ze široka usmála a odkráčela z místnosti pryč. Sebastian se mezitím převalil na bok a přemýšlel. Ležel tam tak to skutečně dlouho, tři nehybné hodiny.

"Je to osud. Ten osud, kterému jsem chtěl toliko utéci, ale k mé smůle, utíkal jsem, tak dlouho, až jsem sám sebe k němu předhodil. Nedá se změnit. Mohu se pouze podřídit, i když s odporem, ale musím, tak jako loutka bez citů."zabrumlal, překulil se z už nehybného boku na druhý a usnul.

Sebastian se skutečně podřídil osudu a byl šťasten, nebo tím byl alespoň zmámen. S Kristianou vytvořili opět velice krásný a zdánlivě i pevný vztah. Po roku a půl se nakonec vzali. Koupili malý statek s polem nedaleko města Vrňákov. Kristiana se starala o domácnost, zatím co Sebastian obdělával pole a měl na starosti domácí, ale i pro práci určená zvířata. Vztah měli krásný, ale Sebastian cítil a nikdy nepřestal, že nebyl tím, kým skutečně je a měl by být. Samozřejmě, že jeho dny slávy pominuly a nyní byl pouze statkářem s ženou a malým domem, ale cítil i vnitřní změnu, z které nebyl rozhodně tak nadšený, jak se prve domníval. Smutek mu zamlžil zrak i zdravé myšlení, však i přesto cítil někde hluboko uvnitř slabý plamínek, slabé světlo, počátek něčeho nového. Naději.

Jednoho slunečního dne odešla Kristiana časně ráno do města. Sebastian se mezitím v poklidu najedl, a tak, jako každý den se vydal na pole. Slunce tančilo po obloze, jak se překlenula ranní hodina k té polední. Pot mu stékal po čele, přičemž usoudil, že mu malý odpočinek jistě prospěje, a proto se posadil do hromady hlíny ležící vedle něj. Chvíli jen tak mlčky seděl a sledoval pohupující se mračna na nebi. Stíral si rukávy pot z čela, když v tom spatřil postavu ženy, která plouživou chůzí kráčela okolo jejich stavení. Pouze na ní hleděl a sledoval, jak tmavovlasá žena, která nesla na zádech obrovský koš všelijakých bylin kráčela pomalu k lesu. Ta žena mu někoho velice připomínala, ale ať se na ní díval sebevíc, nemohl si vzpomenout, odkud by ji mohl znát. Spíše si nepřiznával možnou skutečnost. Nutkání mu nedalo a on se chtěl dozvědět, kdo je ta záhadná bylinkářka. Proto vstal, odložil lopatu na zem a otočil se směrem, kde se ještě před malou chvílí žena pohupovala v záři příjemně hřejivého slunce. Nebyla tam, což jeho vědomí nemohlo přijmout. Rozeběhl se směrem k tomu místu, najít jí nebo alespoň najít nějaké vodítko k ní. Utíkal, co mu nohy stačily, přičemž přeskakoval drny hlíny, jako za svých dnů slávy, kdy tak to svěží a plný energie přeskakoval od nebezpečného dobrodružství k nebezpečnějšímu. Celý splavený doběhl na zaprášenou cestu, kde se zastavil a popadl dech. Rozhlížel se z jedné strany na druhou, sem a tam, ale nikde po ženě nebyla ani známka přítomnosti. Nálada a výbuch příjemných emocí povadl a on pouze mrzutý a skleslý vykročil zpět ke statku. Došel až k hlavním dveřím svého domu, natáhl se ke klice a pomalu ji uchopil.

"Chtěl by pán něco malého koupit pro svou ženu?"ozvalo se mu za zády.

Ihned se otočil a užasl. V tuto chvíli ženu dokonale poznal. Stál tváří tvář své záhadné, ztracené, ale vždy milované Glorii. Tmavovláska se na něj usmála, ale on se nezmohl na nic jiného, než na nervózní "mňouknutí".

"Glorie?"

"Pro vás třeba i Glorie, pane. Tak přál by ste si něco, pane?"

"A copak mi slečno můžete nabídnout?"

"To záleží na tom, co by si pán přál."

"Pán by si přál být šťastný, tak jak tomu bylo dříve, než se mu život rozpadl v náruči."

"Tak s tím Vám bohužel nemohu pomoci, pane. Vy sám musíte nalézt své životní štěstí nebo alespoň cestu, jenž Vás k němu nasměruje."

"Popravdě řečeno, slečno, právě teď se svému životnímu štěstí dívám do těch překrásných očí a přeji si, abych se z tohoto krásného snu už nikdy neprobudil."

"Tak, proč ho nechytnete? Neváhejte, neboť nakonec může být příliš pozdě a ono Vám unikne. Mohl byste být opět šťastný, pane."

"Glorie, mám strach."vydal ze sebe a zdrceně přivřel oči. Tmavovlasá žena ho něžně pohladila po tváři.

"Taky se bojím, hrdino. Můj hrdino. Vždycky si jím pro mě byl a vždycky budeš, Sebastiane. Teď už však musím jít,"otočila se na patě, koutkem oka na něj mrkla a dodala,"zítra se opět uvidíme, neboj. Pamatuješ, co si mi vždycky říkal?"

"Nechť se stane to, co se má stát."zašeptali oba současně, přičemž vyplnili mezi sebou prázdnotu, jenž jejich dlouholeté odloučení vytvořilo.

"Opatrujte se, pane."zaslechl z Gloriiných úst, jejíž obrys se ztrácel v šeru tmavého lesa. Sebastian pouze zaražen sledoval dění kolem, neschopen jediného slova či činu. Však cítil, jak plamenné rubáše opět rozezněli vnitřní proud tepla. Naděje, která v něm celou tu dobu přebývala, hořela v tento moment jasným plamenem vzrušení, ale hlavně štěstím, který přetrhal vnitřní pouta beznaděje.

Druhého dne v tu samou dopolední hodinu už Sebastian s Gloríí seděli pod rozkvetlou jabloní, která se tyčila v nejvzdálenějším cípu jejich pozemku a povídali si. Sebastianovi city k ní ožily, vrátila se jim barva, lesk a chuť žít. Neustále si kladl otázky týkající se jejího zmizení, však naštěstí na odpovědi nemusel čekat přespříliš dlouho. V momentě, kdy se dozvěděl skutečnou pravdu, byl rozhodnut o dalších jeho krocích životem. Jemně sevřel její ruku, kterou jí následně políbil a vyjádřil, jak nejlépe dovedl své city, jenž choval k ní. Gloria jeho city opětovala a spolu ruku v ruce se vydali směrem k lesu. Sebastian byl zvědaví, kde jeho milovaná celou tu dobu žila a proto mířili křovinatou cestou k její, jak ona tomu sama říkala, "jeskyni".

Cestou tam mu Gloria vyprávěla, jak toho osudového rána, kdy se ztratila, přišla nějaká neznámá žena do hostince hledajíc pomoc a radu. Glorie tam mezitím pomáhala uklidit, zatím co hostinský Kvído obsluhoval ranní návštěvníky. Nakonec, když byla Glorie hotová a na odchodu, tak ji ta neznámá žena zastavila. Chtěla prý pomoct s cestou do jižního cípu města, což se pro Glorii zdálo ze začátku dosti absurdní. Ale Glorie měla srdce na správném místě a ženě se rozhodla pomoci. Vyšli spolu z hostince a kráčeli cestou k bráně, která odděluje severní část města od jižní malým lesíkem uprostřed. Na malé mýtince Glorie vysvětlila ženě cestu dál, přičemž už se otáčela k odchodu, když ucítila prudkou bolest na zátylku, která ji tvrdě srazila na zem. Poslední, co cítila a pamatovala si bylo něco malého a tvrdého, jenž při pádu odněkud strhla či chytla do ruky. Poté jen poslední kapky rosy a vůně trávy kreslily v jejích myšlenkách ponuré obrazy. Nakonec k velkému štěstí se jednoho dne probudila v potemnělém příbytku místního hajného, který ji našel a postaral se o ni.
Sebastian s Glorií došli až k jejímu příbytku, který stál uprostřed lesní mýtinky. Chatrč obalená mechem jistě zažila i svá mladší léta. Glorie otevřela dveře a pozvala ho dovnitř. Sebastian se protáhl úzkými dveřmi dovnitř.

"Až se mi ta bestie, která ti to udělala dostane do rukou, tak ti přísahám, že toho bude nadosmrti litovat."řekl z ničeho nic.
Glorie jen prošla okolo něj a smetla prach ze stolu, na který v zápětí položila dvě číše vody. Sebastian se posadil na jednu z rozviklaných židlí a sledoval krásku. Ta se posadila naproti němu a usrkla z číše.

"Už je to za námi, drahý. Teď už budeme jen spolu a nikdo už náš nerozdělí."

"Kéž by to bylo tak snadné, Glorie."

"Což pak není?"

Sebastian náhle vstal a přešlapoval po místnosti. Glorie nehybně seděla a zpoza černých pramínků vlasů, jenž já tančily u tváře, na něj hleděla. Ten mezitím kráčel od jedné stěny chatrče k druhé a sledoval pozorně vše, co mu přišlo do cesty.

"Glorie, popravdě řečen není to tak snadné,"řekl zničehonic Sebastian, přičemž Glorie zpozorněla a tázavě na něj pohlédla,"jsem, ne teda zrovna šťastně ženatý, ale je to tak. Je to skvělá žena, ale v něčem přesto záhadná, pro mě až příliš."

"V čem je teda potíž?"

"Nevím, co mám dělat, Glorie. Tebe beznadějně miluji, ale ona mi tolikrát pomohla a toliko udělala pro mě, že jí to udělat nemohu."

"Zní to, jako by ses už rozhodl."

Sebastian neodpovídal. Přešlapoval na místě a díval se jí do očí. V tom jeho zrak zpozorněl. Na poličce, která visela na stěně za sedící Glorií ležel malý dřevěný talisman. Malá z dřeva vyřezávaná památka mu byla až moc povědomá. Proto došel až k sedící Glorii a natáhl se rukou pro malý předmět. Sevřel v dlani chladný dřevěný amulet, jehož tvar kapky vynutil jeho oči k uronění jedné slzy zklamání a druhé slzy vzteku. Povšiml si, že kožená šňůrka byla přetržená. Zahleděl se nechápavě a zároveň tázavě na Glorii, která vstala a prošla okolo něj.

"Toto je jediná věc a jediná stopa, kterou za sebou ta žena zanechala." pravila hlasem plný úzkosti.

"Tento přívěšek si jí strhla z krku?"

"Asi ano. Byla to prý jediná věc, kterou jsem pevně svírala v ruce, když mě hajný Vobejda našel."

Sebastian k ní přistoupil a objal ji. Cítil, jak tok myšlenek a vzpomínek proudí jeho tělem jako slova na papíře, přičemž pomalu skládal obraz hrůzné to skutečnosti, která na něj zpoza rohu číhala. Nyní zde stál s otevřenými oči a pozoroval skutečnosti vůči kterým byl bezvýchodně slepý. Pevně, ale přitom starostlivě a s plnou něhou Glorii uchopil za ramena a zahleděl se jí do očí.

"Teď mě poslouchej, miláčku. Je to velice důležité."

"Dobře, ale - ale co se děje?"

"Všechno ti vysvětlim, ničeho se neboj. Vrátim se domu a sbalim si tam potřebné věci. Ty udělej totéž, prosim tě. Vezmi si sebou pouze to, co budeš skutečně potřebovat, abychom mohli odjet, co nejdříve. "

"Odjet? Kam chceš odjet, a proč?"

"Ano, odjet nebo utéct a je jedno, jak tomu budeš řikat. Pochop, chci a přeji si být jen s tebou, ale nemohu skutečně být, pokud si nejprve nevyřešim chybný krok v mém osudu."

"Co tim máš na mysli, o jakým osudu tu prosim tě mluvíš?"

"Musím za ženou, kterou jsem považoval za sobě blízkou osobu. Myslel jsem, že jí na mě alespoň trochu záleží, ale jak to vidim, nejspíš jsem byl pouze loutkou v jejím ďábelském plánu."

"Dobře tedy, ale slib mi, že budeš opatrný?"

"O mě se neboj, Glorie. Sejdeme se při západu slunce na naší mýtince uprostřed Kvílákovce*."
/*Obecně nazýván jako Kvílivý les/

"Budu tam na tebe čekat, Sebastiane."

Sebastian kývnul. Už se chystal otočit ke dveřím, když se náhle ocitl v pevném obětí své milované. Vášnivě se líbali, přičemž mohli slyšet i zpěv ptactva, který se rozezněl lesem. Sebastian po chvilce uložil talisman do kapsy košile a vyběhl z chatrče. Venku se ještě otočil zamávat na rozloučenou Glorii, když zmizel ve stínu stromů.

Mezitím Kristiana přišla s plnou náručí jídla z města. Odložila jej na stůl a rozhlížela se po manželovi. Ten však nikde. Vyšla z domu a kráčela povýšenou chůzí ke stáji. Vešla dovnitř, kde stáli pouze slabě vzdychající koně. Obrátila se čelem k poli, kde po Sebastianovi také ani stopy. Pouze zakroutila hlavou, otočila se na podpatku a vykročila zpět k domu. Otevřela dveře, když v tom zaslechla nějaký šramot v ložnici. Přešla kuchyň a otevřela dveře. Uprostřed místnosti stál Sebastian, který zbrkle soukal všemožné oblečení do torny.

"Co to děláš?"otázala se žena. Sebastian se v první chvíli polekal, ale poté okamžitě zvážněl. Probodl ji pohledem a udělal krok blíže k ní.

"To by tě zajimalo, co?"

"Zajimalo no, a ty mi to určitě řekneš, nemýlim-li se."

"Ne, tak zbrkle, moje milá."argumentoval Sebastian, který se k ní stále více přibližoval. Cítil, jak nervozita v ní houstne a hodlal toho také patřičně využít. Ustupovala ke stěně, přičemž ji Sebastian stále následoval, jak dravec svou kořist.

"Jak to myslíš, že mi neřekneš, proč si balíš?"

"Tak jak to řikám. Pokud si myslíš, že ti to tu budu po tom všem vysvětlovat, tak to se v tom případě hluboce mýlíš, milá. Já ti totiž nehodlám říct ani slovo, dokud ty mi nevysvětlíš, kde máš talisman, který jsem ti jako dítě daroval, hm?!"

Kristianina tvář se zvrásčila nervozitou a oči ji poletovali všude, jen ani na moment, tam, kde to bylo pro ni nejbolestivější.

"Víš, oni mě přepadli a ukradli mi ho."

"Kdo oni?"

"Já nevím, kdo. Já je neznala."

"A víš, kde to aspoň bylo? Pokud teda takové místo vůbec existuje?"otázal se nevraživě, přičemž ani chvíli neváhal a přimáčkl ji na stěnu. Vyčkával na odpověď. Povšiml si, jak se Kristianě kutálejí slzy z očí, ale nevěnoval tomu sebemenší pozornost.

"Tak, co!?"zařval na ní.

"Nevím, kde to bylo. Nevzpomínám si."rozbrečela se Kristiana.

"Tak já ti osvěžim paměť, chceš?"

Kristiana na něj ještě více nechápavě a s vlhkou pokrývkou v očích pohlédla. Sebastian šáhl do kapsy a vytáhl malý, jim oběma známý, z dřeva vyřezaný talisman ve tvaru kapky.

"Ale jaká náhoda, tady je."klidným hlasem pravil, přičemž nespouštěl z Kristiany ani na chvíli pozornost.

"Nemůžu tomu uvěřit, ty si ho našel, Sebastiane."snažila se usilovně zakrýt své překvapení.

"Jen prosim tě ze mě nedělej laskavě vola, Kristiano! Já moc dobře vim, jak to všechno bylo. Vim, co si udělala Glorii. Máš vůbec představu, jaké utrpení si mi způsobila? Hnusíš se mi."

"Nevíš nic,"argumentovala Kristiana, přičemž sledovala talisman, jenž se jí pohupoval před očima, "dělala jsem to všechno jen kvůli tobě, z lásky."

"Takže tvé všemožné ďábelské plány, jak zhatit mé štěstí, jsou vlastně pouze vyjádření tvé lásky vůči mě?!
Promiň, ale nějak tomu stále nerozumím."

"Ani nemůžeš. Nikdy si to totiž nechápal a chápat ani nebudeš. Já doufala a věřila, že pochopíš, že budeme zase spolu, jako tenkrát, ale nevidím v tobě nic víc, než pouho pouhou zkaženost."

"Cože?! Já, že jsem zkaženej?! Co to prosim tě blábolíš? Podivej se pořádně na sebe!"

"Když sme byli malý citíla jsem to a ty si musel taky. Byli sme si souzení, stvořeni jeden pro druhého. Ale ty ses mi stále vyhýbal. Neustále ste si s Oskarem a ostatními kluky z vesnice hráli, co nejdál o de mě, a když jsem se náhodou chtěla přidat a sdílet chvíle s tebou, tak jsem byla odkopnuta, jak kus hadru. Musela jsem nějak docílit tvé pozornosti, otevřít ti oči."

"Moment, chceš mi říct, že to ty si podpálila Norbertovic seník, kde sme si jako děti hráli?!"

"Ano."

"A kasárny a kovárnu, taky?"

"Ano."

"Ženská, ty ses úplně zbláznila!"

"Zbláznila, ale do tebe. Když jsem ti konečně otevřela oči a tvé srdce bilo jen pro mé, nemohla jsem tě nechat odejít. Prostě jsem nemohla. Pamatuješ, ty si mi slíbil, že nikdy nezapomeneš, že vždy budu tvou milovanou a co se nakonec stalo?!"

"Byli jsme dětmi, Kristiano. Dětmi, chápeš? O životě jsme věděli pramálo, co si čekala, že tě budu milovat celý život?"

"Ne, to jsem nečekala, ale i když, jsem o tvé pouto lásky přišla, chtěla jsem alespoň docílit, aby si skutečně dostál svých slov a nikdy na mě nezapomněl."

"No můžu tě tedy ujistit, že potom všem, co si mi udělala, rozhodně jen tak nezapomenu. Už tě nechci nikdy ve svým životě vidět, Kristiano!"

"A to mám přesně v plánu ti splnit. Ve svým životě mě už nikdy neuvidíš, ale v našem společném, až navěky, lásko,"zamžourala očima Krsitiana, přičemž Sebastian znejistil,"milovat mě nemůžeš, ale já ti tady mohu slíbit, že ani nikdy nezapomeneš. Dokud svět leží, tam, kde má, tak nikdy."

Sebastian poodstoupil od poblázněné ženy, která s promáčenou tváří od slz hleděla dosti svérázným a nepříjemným pohledem na něj. V tom se otevřeli dveře. Na prahu stál dosti zmatený Oskar, jenž se rozhlížel po přítomných.

"Co se tady děje, rodino? To mi ani nikdo nepřijde otevřít dveře, hm?"optal se Oskar.

Než stačil Sebastian říci byť jen jediné slovo, tak Kristiana přejela rukou po svém opasku a vytáhla malou, ale dobře ukrytou dýku. Neváhala a švihem máchla po Oskarovi, kterému způsobila ošklivý a krvácející šrám přes tvář. S bolestí a šokem se svezl po zdi na podlahu a přikryl si dlaněmi krvácející obličej. Sebastian pohlédl na krvácejícího přítele a poté na poblázněnou ženu.

"Co to děláš? Ses snad úplně pomátla nebo co?"

"Právě, že ne, Sebastiane. Vím přesně, co chci udělat. Když tě nemůžu mít já, tak žádná. Pojď se mnou. Společně dáme vše do pořádku. Spolu budeme šťastný a naplníme náš osud." pravila Kristiana, která se s křečovitým úsměvem na něj dívala a podávala mu svou ruku.

"Nikdy! Dokud budu mít dost sil bojovat, tak budu bojovat a nikdy, opakuji nikdy se k tobě nevrátim! Zmiz z mého domu a života, vypadni!"

"Nikdy jsem nevěřila, že to dojde, až tak daleko,"zhluboka si oddechla," Sebastiane, miluji tě, vždy jsem tě milovala a navždy milovat budu. Odpusť mi, ale nemám už víc, co bych mohla ztratit než tebe, a to prostě nemohu dopustit."

Kristiana uronila další mračna slz a kolísavým hlasem nakonec pronesla: "Lásko, shledáme se tam nahoře, tam v tom nebeském ráji, kde nás už nic a nikdo nerozdělí. Naše společné vzpomínky a naše láska nás ochrání. Sbohem a nezapomeň, miluji tě, Sebastiane."

Náhle bez jediného zaváhaní a náznaku lítosti zarazila čepel dýky do Sebastianovi hrudě. Tomu se protočily oči bolestí, vyhrkl první slzy zklamání a padl na kolena. Chvíli zhluboka dýchal, díval se rozmlženým zrakem okolo sebe, až se podíval na rukojeť dýky, jenž mu pomalu krátila nitku života. Zvedl oči, které zalité slzami naposled pohlédli na sluneční třpyt, který poletoval místností a dělil šťastné od nešťastných. Zavřel oči, přičemž spatřil tvář, tak dokonalou, jak sama krása může pouze být. Cítil její líbeznou vůni pokožky, něžný dotek, jenž ho hladil po tváři a polibek, který naposled roztloukl jeho srdce jemným, ale přitom blaženě zvučným zpěvem.

"Miluji tě, Glorie."

Jeho poslední slova smetl vítr, který se prohnal místností a pláč, který se stále pohupoval okolo, se pomalu vytrácel. Ucítil palčivou bolest mísející se s vlastním vnitřním křikem. Tvrdá rána kamenem, kterou ucítil až v útrobách hlavy, rozvířila vlny bolesti, jenž však nikdy neutichly a už nikdy neutichnou. Jeho hrdinský duch byl nadobro sražen k zemi. Sebastianovo tělo s posledním pramínkem života leželo bezvládně na dřevěné podlaze. Pramen nadobro vyprchal a na jeho krví prosáklé tváři se rozzářil úsměv, odkápla poslední slza a on spokojeně kráčel po cestě dál, tam, kde nebeská brána otevírá své srdce dobrotivým.

Kristiana upustila kámen a s pláčem poklekla vedle mrtvého těla své lásky. Oskar hleděl na přítele, plakal a v bolestech a křečích sebou škubal na zemi. Kristiana vzlykajícímu příteli nevěnovala sebemenší pozornost. Krása její tváře zčernala a ona se pouze s nepřítomným pohledem zvedla. Otevřela dveře a vyšla před dům. Stála na zaprášené cestě a vítr ji hladil po těle. Dívala se na své krví poprýskané šaty a ruce, s kterých stále odkapávaly kapičky krve. Rozhlédla se okolo sebe. Chvíli váhala, ale nakonec se rozeběhla směrem k lesu. Utíkala, co jí dech stačil. Bez naděje, bez citů a s předem daným cílem probíhala skrz lesní křoviska, která ji zanechávala krvavé šrámy na lýtkách. Běžela okolo lesní mýtinky, kde si všimla postavy ženy, která z druhého konce přicházela. Nevěnovala ji však pozornost a pokračovala dál.
Nakonec doběhla až ke skalnímu převisu. Celá udýchaná se rozhlížela okolo. Poté pohlédla z té ohromné výšky dolů. Mlčky stála a dívala se z útesu, když se opět napřímila.

"Je čas."zašeptala.

Zavřela pomalu oči a učinila, pro ní osudový, krok vpřed. Noha ji podklouzla pod malými kamínky, které se pod její vahou odlomily a ona nepříliš překvapeně, ale naopak se spokojeným a šťastným výrazem ve tváři, letěla vzduchem dolů, do té temnoty, kde její plamínek navždy pohasl.

Mezitím Glorie, která s úsměvem kráčela lesem, zaslechla podezřelý šramot a šum listí, jenž se odněkud stále přibližoval. Zastavila se a rozhlédla okolo sebe. Nikoho však skrz husté křovisko neviděla. Proto pokračovala dále, když si povšimla běžící ženy, která se před ní vynořila z křoví. Byla to tmavovlasá mladá žena, jejíž krása však byla ukryta pod silnou vrstvou krve. Žena se pouze ohlédla, ale nezastavila. Utíkala stále dál do temnoty lesa, až Glorii dočista zmizela z dohledu. Gloria mezitím došla na mýtinku a v klidu se posadila, čekajíc na svého milého.
Nakonec čekala dlouho. Velice dlouho, ale Sebastian stále nikde. Promrzala v tom to nočním čase, ale naděje ji stále ještě neopouštěla. Mlčky čekala den za dnem, přičemž všechno jídlo, které bylo určeno na cestu, musela sama sníst. Uběhlo sedmého dne a ona cítila, jak naděje, ale i ona sama slábne. Oči se jí klížily pod tíhou bílých vloček, které dopadaly na zem. Přišlo chladné období zimy a ona i když bojovala sama se sebou a s okolními vlivy sebevíc, už to nakonec nevydržela. Podlehla únavě a vyčerpaná padla obličejem do příjemně chladivého sněhu.

Naštěstí Oskar, který truchlil nad ztrátou svého nejlepšího přítele, lovil v tomto lese a nebohou dívku nalezl. Křehkou bytost zvedl z promrzlé země, přičemž pocítil pevné obětí. Vzal ji do náruče a co nejrychleji s ní vyrazil do města. Kráčel zasněženou ulicí, od hlavy až k patě zabalen kožešinou, k místnímu hostinci. Ocitl se před vývěsní tabulí hostince.
Prudce rozkopl dveře, které se otevřely dokořán. Neváhal se vešel dovnitř. U jedné stěny stál starý krb, z kterého plamenné rubáše ozařovaly temná zákoutí místnosti. V záři sedělo sedm lidí v kruhu. Všichni krom jednoho vypadali mladě, přičemž nejstarší z nich seděl jakoby v čele. V tuto chvíli všichni pozorně sledovali nově příchozího. Ten se zahleděl na sedícího staříka, jenž byl pečlivě zabalen do temného pláště. Staříkovi oči se pod tíhou obočí zaleskly, ale nic neřekl. Oskar se k němu skrz dav posluchačů snažil prodrat. Každým krokem za sebou zanechával smítka sněhu, která se při dotyku tepla rozlévala po podlaze. Ocitl se před starým mužem, který bez jediné unáhlenosti odložil svou dýmku na stolek, jenž stál necelý sáh od něj. V mžiku se postavil na nohy, aby uvolnil vyhřáté místo promrzlé ženě. Oskar opatrně položil ženu do kožešin a přikryl ji. Poté si svlékl kožené rukavice a odkryl z hlavy koženou kapuci. Světlo krbu odkrylo jeho hrůznou jizvu, která byla alespoň částečně ukryta pod černou hřívou. Pohlédl starému muži do očí a narovnal se.

"Měl si pravdu, otče."

"V čem jsem měl pravdu, synu?"

"O tom, co si mi vyprávěl. O našem předurčení, o našem životě a životě mých přátel. Říkal si, že jsme prokletí, je to mu tedy skutečně tak?"

"Nuže. Stalo se to, čeho sem se obával, synu."

Oskar se podivil, ale stále byl ztracen, stále nechápal. Pouze cítil, jak mu ještě nedávno živá jizva tepala ve tváři.

Zapraskalo dřevo v krbu, přičemž hostinský prošel okolo vypravěče, aby mohl přiložit. Starý muž domluvil a jeho poslední slova se stále vznášela v dýmu a ponuré atmosféře místnosti. Všichni stále ještě poslouchali poslední dozvuky jeho hlasu, když se stařík postavil čelem k nim.

"Tak, přátelé. Poslouchali ste pozorně?"

Přítomní kývli, ale v tom se jeho syn zvedl. Přistoupil k němu a objal ho.

"Otče, co se stalo? Proč mi?"

"Nejspíš to byl osud nebo pouho pouhá náhoda, toť otázka. Jediné, co vím je, že náš rod byl někdy v minulosti proklet. Kým a kdy přesně, to se nejspíš nikdy nedozvíme. Však jsem si naprosto jistý, že každých padesát let zasáhne tato tragická událost jednoho z potomků našeho rodu."

"Tím chceš říct, že se tato událost stále opakuje?"

"Bohužel ano. Je tomu už šest století, co se tato tragédie táhne spolu s námi a nikdo prozatím nepřišel na to, jak změnit naše předurčení, naše osudy."

"Začínám pochybovat o tom, zda je to vůbec možné, otče."

"To jest ve hvězdách, synu."usmál se stařík a otočil se k výčepnímu. Zamrkal na něj jedním ze svých povadlých očí a odkašlal si.

"Ignáci, nějak mi vyprahlo, podej mi jeden pořádně napěchovanej korbel piva, prosim tě."

"Jak je libo, Oskare."odpověděl mu hostinský a uchopil jednu z prázdných číší.

Po chvíli starý muž dokulhal k výčepu a uchopil číši, kterou mu hostinský podával. Otočil se ke dveřím a vrtkavou chůzí přecházel místnost.

"Přeji hezký zbytek večera, pánové a dámo."pravil, aniž by se k nim otočil a otevřel dveře.

Vkročil do temné a chladné noční ulice, přičemž si přehodil přes hlavu kapuci. Zavřel za sebou mohutné dřevěné dveře a vyrazil temnou ulicí vstříc svému nynějšímu osudu.