Slavnosti pětilisté růže 1611 - 2011 …,

Sedím před kostymérnou a přemýšlím o osudu, který mě sem zavál. I když se říká, že v každém človíčkovi většinou dřímá trochu klauna a šaška, jsem v podstatě vážný člověk a nebýt loni nabídky Máji, asi bych tady ani teď neseděl. Nerad se předvádím a nemám ambice se stát hvězdou či lídrem, jak je dnes moderní říkat těm, za kterými hrdě kráčíme vstříc lepším a spravedlivějším zítřkům. Ale stalo se a já sedím zde na chodbě městského divadla, vedle schodiště, které se vine touto budovou jako závity na ulitě hlemýždě, a křečovitě se usmívám. Procházející mě zdraví, s mnohými se znám již z loňska a přesto se stále cítím jako nováček. Beru je jako zkušené harcovníky, jako profesionály, vždyť se jedná již o 25. ročník slavností a mnozí z nich se účastní každoročně.
Ale to už nás zvou dovnitř a vezmou si nás do parády kostymérky a Kateřina. Vyznají se ve své práci velmi dobře, a tak během pár minut stojím oblečený ve vínovém kostýmu gotického šlechtice z doby Petr I. Rožmberského a holky jsou urozené šlechtičny v modrých, respektive modro-oranžových šatech. Ještě se domlouvají na účesech a už odcházíme s kostýmy v tašce, celé to nezabralo ani 20 minut. A já jsem byl stejně velmi nervózní a to i přesto, že to pro mě není žádná novinka, je to stejné jako loni. Nachlup. Tak proč ty obavy, proč ty smíšené pocity? Prostě cítím, že jsme jen na samotném začátku, že to hlavní nás teprve čeká.
Další dny si jen tak užíváme a plánujeme. Je zde prostě nádherně. I počasí nám přeje, a tak se touláme po okolí a procházíme i nedaleké královské město, založené Přemyslem Otakarem II. na jihu českého království jako protipól moci, síle a lesku pánů z Růže. Jako opora královské světské moci v oblasti. Stejně jako klášter, založený pánům z Růže na truc takřka pod okny jejich hradu. A určitě trochu i pro případ potřeby zabezpečit oporu svým vojskům, kdyby bylo nutné svoji vůli pánům z Růže vnutit silou. Užíváme si a historie zde na nás dýchá z každé stavby, z každého kousku kamene, každého stromu. A dokonce i řeka jako by vyprávěla ten příběh napsaný staletími, jež zde prošla před námi. Jsme tím vším doslova prosyceni. Jako by se dnešní problémy stávaly nicotnými ve srovnání s tím co museli řešit naši předkové. Chvílemi se mi dokonce zdá, že jsem zahledl žebráka či zbrojnoše procházejícího kolem nás. A na řece jsem zahlédl místo vodáků se plavit voraře. Jako by zde čas neměl pevné hranice.
A konečně je zde sobota, ten velký den. Hned po ránu holky vyrazily za kadeřnicemi do městského divadla. Divadlo je plné slečen, dam i paní v kostýmech prezentující různá historická období. Jako by se zde došlo k poškození časových siločar, protknutí prostoru a času. Jakoby horizont událostí přestal existovat. Všude je plno hluku a smíchu. Ale pro všechnu tu krásu se musí něco obětovat. Některé z účesů vyžadují již kompletní oblečení, ale průvod se koná až odpoledne. A to nebude jen troška nepohodlí. Věnce i čapce neumožňují pohodlné sezení a suknice vyztužené kovovými konstrukcemi činí i návštěvu toalety značně složitým akrobatickým vystoupením. A korzety, ty mužské dlaně jež zvýrazní krásu ženského těla?? Ty nedávají ani ždibec svobody dýchání. Jak říkám, žádá si to velké oběti.
Den letí jako šílený a právě když hodiny na věži odbíjejí druhou odpolední, my se řadíme v Rooseveltově ulici. Jemně mží a do přítomných se vkrádá napětí. Ne, do všech ne. Ceremoniář a pan Petr Vok z Rožmberka jsou v pohodě. A mnozí další jako by od nich získali ztracenou půdu pod nohama.
Poslední úpravy kostýmů. Koně v čele průvodu si nervózně pofrkávají. Tamboři zaujímají místo na čele jednotlivých celků a jejich paličky začínají vířit po bubnech. Vojáci dávají zbraně na rámě a prapory jednotlivých rodů pánů z Růže v rukách praporečníků míří k nebi. Pánové nabídnou své paže dámám a děti se berou za ruce. Fraucimor se řadí. Dámy a slečny ozdobené růžemi, jedna krásnější než druhá, zaujímají svá místa blízko posledního pána z rodu Rožmberků a vzdávají mu poctu. Ceremoniář zvedá svoji hůl, tamboři poprvé udeří do svých bubnů a průvod se dává do pohybu. Nabíráme domluvené rozestupy, přecházíme most u bývalé Horní brány a vcházíme do Horní ulice. Přestáváme být jen skupina lidí, co si na historii hraje, stáváme se její součástí. Vystupováním, způsobem chůze i myšlením. Městskou dlažbu zdobí koňské kobližky a víření bubnů se odráží od štítů domů. Průvod se pomalým krokem za sílícího deště ubírá k náměstí Svornosti. Špalíry diváků na chodníku hltají každý detail průvodu, každou postavu a jsou uchváceny tou podívanou. Prosté obyvatelstvo města mezi návštěvníky vzdává hold vladaři i jeho šlechtě. A kejklíři i tanečnice to v průvodu vzali za ten veselý konec. Diváci nevědí, kam se podívat dříve a fotoaparáty cvakají. Jako kdyby se daný okamžik dal zastavit, jednou provždy zachytit a nepustit. Opilý landskrecht, potácející se průvodem s kusem pečené kýty na svém meči, dává okolostojícím návštěvníkům ochutnat své pečeně.
Motá se mi s toho všeho hlava. Atmosféra je nádherná a i dcera, jindy blahoskloně přezíravá, je lehce napjatá. Vtom se mi zdá, že jsem zahlédl prudký pohyb. Otočím se, ale nic, co by sem nepatřilo, nevidím. Návštěvníci nám tleskají.
Můj pohled spočinul na budově Regionálního muzea, dřívější jezuitské koleji, a jako bych zaslechl dívčí smích a v oknech zahlédl siluety utíkajících děvčat, jež se nahánějí po chodbách zrušené koleje. Vyvádí mě to z míry, a tak se podívám na svoji společnici. Vše je, jak má být. Usměje se a promluví na mě, ale mám problém, abych její staročeštině rozuměl, rozhlédnu se a davy diváků jsou ty tam a kolem mě se míhají závratnou rychlostí dějiny jako pozpátku puštěný film. Během vteřin kolem hotelu Růže vyrůstá lešení, aby zase během dalších vteřin zmizelo. Ale my jedeme dál a jako bych byl já jediný, co si toho všiml.
Míjíme dům č.17 a já nevidím výlohy knihkupectví, ale maličký krámek pekaře Martina Porta, jak hlásá vývěsní štít na domě. Děti si hrají před domem a mávají nám, protože tatínek kráčí na konci průvodu mezi váženými řemeslníky města, aby vzdal poctu vladaři.
A vcházíme na náměstí Svornosti, které je přeplněné krámky obchodníků a řemeslníků přesně jak si pan Vok přál. Obchod jako by se v ten okamžik zastavil a všichni přítomní vysekli poklonu průvodu. Sám rychtář města stojí s čapkou v ruce a skloněnou hlavou a čeká s pokorou, až ho celý průvod mine, aby mohl vladaři osobně ohlásit, že všechny jeho příkazy ohledně slavností byly bezezbytku splněny. Městský dráb halapartnou rozežene hlouček dětí, co se motají našemu průvodu pod nohy. A já zase zahlédl ten časoprostorový vír a vidím, jak na domě vedle informačního centra vyšlehly plameny. Lidé ve zmatku pobíhají a na náměstí vjíždí stříkačka tažená koňmi. Křik lidí a ržáni koní se odráží od štítů budov. Lidské paže pumpují vodu a ta stříká do oken, celé průčelí už je v plamenech. Ale nikdo v průvodu jako by ten žár nevnímal. Jako by neslyšeli to praskání plamenů a křik lidí bojujících s požárem, aby plameny nepřeskočily na další budovy. Mám divný pocit, sáhnu si na tvář a přejedu jí letmým pohybem. V dlani mám rozmazanou sazi.
Scházíme do Široké na jejímž konci zahýbáme do Dlouhé. Déšť natolik zhoustl, že nám šaty těžknou na těle a musím partnerce setřít kapku vody z jejího nosíku, aby to nekazilo ten její v pravdě nadutý aristokratický profil. Dešťová voda stékající ze střech na ulici vytváří velké kaluže a pak dál pomale stéká do mlýnského náhonu. A opět je to zde. Jako bych cítil v zátylku cizí pohled, nebo ledové zavanutí. Nevím, jak přesně ten pocit popsat. Děti měšťanů si v kalužích pouštějí lodičky, jakoby nelilo jako z konve, déšť jim zjevně nevadí. Hru nepřeruší, jen zvednou své rozesmáté pohledy a mávají nám.
Celý průvod zahýbá do radniční ulice a blíží se k Lazebnickému mostu. A zase ten pocit a ten vír dějin, míhající se lidé i zvířata. Těsně před mostem vyrůstá ohromnou rychlostí, dnes již neexistující, Mostecká brána. Pomalu jí procházíme a vidím obrovské ledové kry, jak drtí pilíř Lazebnického mostu, po němž přecházíme. Most za námi s rachotem padá do zpěněné Vltavy a na jeho místě vyrůstá nový most, tak jak ho známe dnes. Až se mi zamotala hlava a musel jsem se přidržet partnerky.
Pokračujeme dál Latránem a mříž v Latránské bráně se za námi se skřípěním spouští. Pohlédnu do oken restaurace U Švejka, avšak nezahlédnu hosty nebo personál restaurace, ale mávají nám děvečky s pekárny celé umoučněné, s úsměvy od ucha k uchu a výskající na mladé pány. Pekařka je s hromováním a láteřením metličkou odhání od okna. Práce se nesmí ani na okamžik zastavit, vždyť takové slavnosti, to je třeba nějakého pečiva.
Ale to už náš průvod za víření bubnů vchází do Pivovarského dvora a všichni přítomní šlechtici se usazují na dřevěné tribuně zdobené barvami a znaky pánů z Růže - pětilistou planou růží. Z věže Krumlovského zámku se rozezněly fanfáry k uvítání pana Voka z Rožmberka a my vstáváme. Pánové vzdávají poctu úklonou hlavy a dámy vyseknou poklonu. Pan Vok stoupá na tribunu mezi nás a zdravicí se přivítá se všemi přítomnými a dává pokyn k zahájení rytířského turnaje. Poté usedá a s ním i my ostatní.
Na jeho pokyn přebírá odpovědnost za turnajové klání pan Dietrich z Dietrichštejna, který vjíždí na prostranství v nádherné zbroji na svém statném hnědákovi a pod korouhví černé růže ve žlutém poli. A to už do kolbiště vjíždějí i mladí synové pana Vítka z Rožmberka, aby se utkali a prokázali tak před zraky svých potomků, že si zaslouží tu čest a slávu honosit se na erbu pětilistou planou růží a tato svá panství spravovat. Nejstarší Jindřich bude obhajovat zlatou růži na modrém poli a s ní hradecké panství. Druhorozený Vilém se pokusí získat růži stříbrnou na červeném poli a spolu s ní Landštejn a Třeboň. Třetí Smil se utká o panství strážské a bystřické a s ním může získat růži modrou na zlatém štítu. Čtvrtý Vok si bude moci ponechat, pokud činy prokáže svojí statečnost, otcův erb s červenou pětilistou růží na bílém poli a stát se pánem Rožmberka a na Krumlově.
Herold na tribuně představuje urozené pány a disciplíny, v nichž se utkají. A dvojice šašků mu při tom zdatně sekunduje, když názorně a se špetkou humoru klání napodobuje. Mezi přihlížející vbíhají pážata v barvách jednotlivých mladých pánu, aby je podpořili a přihlížející dav burcují máváním korouhví. A poddaným se tyto slavnosti velmi líbí. Snadno zapomněli na utrpení, které tomuto kraji přinesli Pasovští, když si nezaplacený žold od Rudolfa Habsburského chtěli vybrat právě v tomto kraji a jimž ho vyplatil právě pan Vok i za cenu prodeje zdejšího panství. Krátce po představení čtyř mladých pánů vpadá do kolbiště ještě jeden „nezvaný host". Je jím nemanželský synek pana Vítka, pan Sezima z Ústí. Avšak přítomnost potomka, který nebyl zrozen v manželském loži, není ostatním mladým pánům po vůli a svůj názor, že do tohoto turnaje nepatří, mu dávají patřičně najevo a pana Sezimu obušky trestají za tu drzou opovážlivost. Nakonec ho dva z mladých pánů popadnou mezi své koně a vlečou ho z kolbiště pryč.
Pážata připravila první turnajové klání a mladý pan Vok se s dřevcem rozjíždí proti svému terči. A opět ta zběsilá smyčka časem…………. Na zemi se válejí zlámané dřevce a mladí páni si berou od svých pážat další. Pan Smil je zraněn na paži a brnění má značně zkroucené, ale je vzteky bez sebe. Vok jej málem vyhodil ze sedla. Jeho kůň je celý zdivočelý asi pachem té krve a staví se na zadní, ale to již proti sobě oba sokové vyrážejí znovu. Zem duní a zpod kopyt koní létají drny trávy. Narážejí do sebe, slyším praskání dřevců a oba mladí pánové se poroučejí k zemi. Koně zmateně pobíhají po kolbišti a pážata se je marně pokoušejí pochytat, ale to již vidím, jak i mladý pan Sezima vjíždí do kolbiště s taseným mečem a vrhá se na oba zbylé bratry, aby se jim odvděčil za jejich pohostinnost. Třesk mečů a ržání koní je jediné, co je slyšet. Svým ryzákem pan Sezima najíždí na jednoho ze svých soupeřů v červených barvách se stříbrnou růží a koně i s ním převrací na zem. Panu Vilémovi zůstala noha ve třemenu pod koněm a tak se nemůže vysmeknout ze sedla. Pan Sezima na něj zle dotírá a to i přes to, že současně musí odrážet útoky dalšího svého bratra. Po předchozím střetu se již vzpamatoval i Smil a tasí svůj meč a pěšky vyráží bratrům na pomoc, pana Voka odnášejí pážata mimo kolbiště a přivolávají ranhojiče. Ale zčista jasna se do souboje přidává i pan Ditrich, tentokrát na straně pana Sezimy. Síly jsou poměrně vyrovnány a s pokračujícím soubojem soupeřům kvapem ubývá sil. Nakonec souboj uvázne v mrtvém boji. A celý tento souboj nejspíš nebude mít ani vítěze ani poražené. Z plátěné střechy tribun stéká voda a chrti se líně povaluji u nohou svých pánů. Sokolník se snaží své dravce před tou slotou skrýt pod svůj plášť. Rozhlížím se a opět se postavy rozběhnou ve zběsilém kolotoči času a jsou rozmazané, jak čas kvapí zpět k současnosti.
Sedíme stále na tribuně a v místě, kde před okamžikem stálo kolbiště, je na trávníku obrovská šachovnice s lidskými figurkami a pan Vok s panem Oldřichem hrají v šachy. Skupinka šlechticů propadá v hurónský smích, když figurka černého střelce imitací luku a šípu jakoby střelí dítě oblečené do kostýmu bílého pěšce do zadečku a to teatrálně padá na zem, aby ho vzápětí šašci odnesli na nosítkách stranou. Dámy tvoří hloučky a bokem od této nádherné hry plkají. Nejspíš o garderobě, či jiných ženských záležitostech. Pážata roznášejí občerstvení a chrti se honí po zahradě s dětmi. Moje partnerka se usměje a nabízí mi hrst třešní. Beru si jich pár a ochutnávám, vezmu ji za ručku a pomalu se procházíme zahradou pod ovocnými stromy. Míříme k brance, abychom sešli k pomale plynoucí Vltavě, jež zahradu obtéká. Koukám do vody a myšlenky se mi rozbíhají všemi směry. Nechám je jen tak utíkat, nijak je neomezuji v rozletu, jen jako bych je prsty vždy lehounce nadzdvihl, aby nespadly do té studené vody, co mi protéká pod nosem. Najednou vidím, jak se na kraji vody něco zeleně zaleskne, a tak se skláním. Je to malá zelená kapka vltavínu. Prohlížím si ji skrz slunce a obdivuji, jak se úchvatně třpytí. Otáčím se k partnerce, ale stojím na břehu úplně sám. Branka, kterou jsem před okamžikem z pivovarské zahrady prošel, je zavřená. Trošku je mi teskno u srdce. Byl to jen sen? Nádherný, ale přesto jen sen?
Ale to už od Lazebnického mostu slyším volání a vidím jak přicházejí moje dvě děvčata a smějí se. A té, co se rozhodla se mnou sdílet vše podstatné v mém životě, to dobré i to zlé, tisknu vltavín do dlaně a s polibkem do ouška pošeptám: „Za rok, za rok sem pojedeme, miláčku, znovu, chceš?“