CO NESMÍ BÝT, NEMŮŽE BÝT.

Tak dneškem vstupuju na tenký led - mezi "povídkáře". Ale to, co zde předkládám, je spíše takový kříženec povídky, příběhu a vyprávění. Právě pro tu nejednoznačnost jsem to šoupnul do rubriky "ostatních povídek", ač by to spíše patřilo mezi "válečné".
      Přesně ještě nevím, kolik kapitol vytvořím, ale co jsem začal, to dokončím. Omlouvám se za poněkud strohý styl, ale mému záměru postačuje. Veškeré "umělecké" nedostatky přebijí můj osobní pocit, že bych se měl spolupodílet na rozšíření povědomí o jedné velké ohavnosti, která se odehrála na konci 2. světové války. Na rozdíl od mnohých jiných tato však zůstala nepotrestána a téměř zapomenuta.
      Jestli chcete, komentujte. Neváhejte komentovat tvrdě, ale jak jsem už zmínil, dílko hodlám tak jako tak dokončit. Mám však prosbu, aby jste průběžně nekladli otázky. Až napíšu "KONEC", rád se pokusím odpovědět na všechny dotazy, které se budou vztahovat k tématu. Dříve odpovídat nebudu. Možná nakonec sami uznáte, že v průběhu jednotlivých kapitol by to ani moc nemělo cenu. Tolik ale snad mohu prozradit, že podíl skutečných událostí není bezvýznamný. Dík za pochopení ve věci mé prosby k Vám.


      CO NESMÍ BÝT, NEMŮŽE BÝT - Christian Morgenstern.


      P Ř E D M L U V A

      Co je člověk člověkem, provází ho jedna velká touha: Prožít spokojený život. Avšak jeho představa, jak toho dosáhnout, v žádném případě není jednotná.
      Jedné části lidstva by stačilo žít v klidu a míru vedle ostatních, podle hesla "žít a nechat žít". Druhá část to však umí pouze za cenu ovládnutí jiných. Nejlépe za cenu ovládnutí co největšího počtu druhých lidí.
      Asi není třeba zdůrazňovat, která z těchto dvou skupin je až do dnešních časů úspěšnější. Jak šly dějiny, střídaly se různé společenské systémy, ideologie a různá náboženství. Vše s cílem těch mocnějších udržet si co nejdéle vládu nad ostatními. Od vyslovených krutovlád v minulosti až po dnešek, kdy s oblibou říkáme, že téměř všechno je sofistikovanější. Ano, i formy, jak si udržet moc, jsou stále sofistikovanější a dynamicky se měnící.
      Proto tu za posledních zhruba 100 let máme tolik druhů státních zřízení, ideologií a náboženství, jejichž představitelé ve vzácné shodě prohlašují, že právě ten jejich směr je tím nejlepším řešením pro budoucnost. Tak se na některé podívejme trochu blíže:
1. Islám. Jako jedno z nejstarších náboženství prokázal velkou životaschopnost. Byly doby, kdy tento směr byl nositelem veškerého pokroku na zemi. V první polovině minulého století, už dávno po nejslavnějších časech, mu doslova mědvědí službu prokázalo zejména Turecko, ještě pod hlavičkou Osmanské říše. Jeho vypořádání se s Armény se stalo nesmazatelnou kaňkou. No a později válka Irák-Írán nebo hnutí Talibán v Afghánistánu rovněž nepřispěly k dobré reputaci tohoto náboženství. A výsledek nekompromisního prosazování islámu? Mrtví v řádech miliónů.

2. Komunismus, respektive socialismus. Velký ideologický soupeř tzv. západní demokracie. O demokracii se v této ideologii často hovoří, ale nic není vzdálenější skutečnosti. Pojmy jako Stalin a Sovětský svaz, Mao Ce-tung a Čínská lidová republika, Pol Pot a Kambodža a další a další zná celý svět. A celý svět ví, že tyto režimy si ušpinily ruce desítkami miliónů mrtvých.

3. Nacismus, fašismus. Co dodat? Adolf Hitler a Benito Musollini jako nejznámnější představitelé těchto ideologií jsou zároveň nejznámnější váleční štváči minulého století. Jejich "zásluhou" byla země během čtvrtstoletí chudší o více než 50 miliónů mrtvých.

4. Japonské císařství, budhismus a šintoismus. Tento státní útvar s oběmi náboženskými ideologiemi patřil mezi hlavní strůjce 2. světové války. Smrtící koktejl vznikl až hlubokou militarizací země. Císař Hirohito pak nesl osobní spoluzodpovědnost za milióny mrtvých v dálněvýchodním regionu.

5. Demokracie západního typu. Je to forma řízení státu, o které prý bývalý britský ministerský předseda Winston Churchill prohlásil, že je to také svinstvo. Ale že nic lepšího není. Souhlasíte, nesouhlasíte? Zkuste se "prokousat" tímto dílkem a pak sami sobě zkuste přiznat, jestli na demokracii máte stejný názor jako dříve.



      P R O L O G


      "Ten uřvaný nácek, ten jejich "führer" a jeho tisíciletá říše nám pokoj nedají!" zlobí se Karel Vrchovský.
      Zadní okénko tatrovky nabízí pohled na mizející malebné městečko Štramberk. Je zamračený podzimní den. Jeden z nejsmutnějších v novodobé československé historii.
      Na základě Mnichovské dohody mají Češi a Moravané do 10. října 1938 opustit prostor zvaný Sudety. I když jsou proti Němcům v početní menšině, byla ta města a vesnice po staletí domovem jejich předků.
      A teď Karel Vrchovský odváží svého otce i svou matku do vnitrozemí, k sobě do Zlína. Štramberk i s nedalekou Kopřivnicí připadl Německu. Před nimi na nákladním voze, také kopřivnické tatrovce, se veze naložený nábytek a další vybavení domácnosti. Nákladní vůz zapůjčil Karlův zaměstnavatel, firma Baťa.
      On se svoji rodinou, oproti tisícům dalších, dopadl ještě dobře. Ve Zlíně má výbornou práci, firemní domek a příslib, že firma Baťa přijme i jeho otce. Šikovného strojníka z automobilky Ringhoffer Kopřivnice, či Ringhoffer Tatra. No a matka si jako prodavačka s mnohaletou praxí třeba také časem něco najde.
      Díky svému zaměstnání se Karel vyhnul nedávné mobilizaci československé armády. Bylo mu to líto, protože odhodlání armády i záložních ročníků bránit svoji zemi nešlo nevidět. Viděl nadšení mnohých svých kamarádů bránit Československo za každou cenu. I za cenu porážky a smrti. Ale nakonec bylo všechno jinak.
      To a mnoho dalších věcí se teď Karlovi honí hlavou a on se rozhoduje, že přímo v autě sdělí svým rodičům ještě jednu nepříjemnou zprávu, aby vstup do jeho domu ve Zlíně začal přece jen o něco veseleji.
      Firma mu nabídla možnost, aby se podílel na zřízení prodejní sítě na dalekých Filipínách. A Karel to přijal. Odjet má za několik týdnů a sám neví, na jak dlouho přesně. Ale rodičům zajistil bydlení i auto. Nový začátek nebude pro ně tak těžký.
     Když jim to teď během jízdy sděluje, je vidět, že to pro ně opravdu není dobrá zpráva. Matce vstoupí slzy do očí a silně věřící otec to zachmuřeně komentuje: "Snad je to vůle Boží a hlavně je to tvůj život, Karle."
      Další dny a týdny v rodině Vrchovských probíhají ve shonu. Zatím, co si rodiče pomalu zvykají na nové prostředí, Karel se chystá na dalekou cestu. Ví, že se mu bude po rodičích a Československu hodně stýskat, ale již teď je jeho rodná země tak zmrzačená, že ve skrytu duše tuší ještě horší konce. Vlastně i odjezd ze země, kolem níž už jsou samí nepřátelští sousedé, není jednoduchý.
      Přichází den rozloučení. Nikdo nedokáže zadržet slzy. Jak by to také šlo, když je v nich obsaženo tolik rozdílných pocitů. Strach z budoucnosti, smutek z dlouhého odloučení a zároveň i naděje ve šťastné shledání.
      Karel odlétá z Prahy do Paříže. Odsud vlakem do přístavu Marseille, největší francouzské lodní tepny na pobřeží Středozemního moře. A nakonec na loď. Přes Středozemní moře, Suezský průplav a Rudé moře do širého Indického oceánu. Cílem cesty je filipínská Manila.