Prší nám štěstí

Prší nám štěstí

Na jednu lavičku v jednom parku usedli dva staří lidé. Ona krásná upravená dáma a on čistotný pan profesor, oba spolu rozvedení a žijící dál společně.
„Říkala jsem Ti, ať sem nechodíme, je mokro“, prohlásila.
„Na“ podával jí hadr, „hoď ho pak do koše“, zašklebil se.
Podívala se na něj, tak se tvářil, když jí tehdy opouštěl. Rozvedla se s ním protože už nedokázala snášet ty jeho denní odchody, natřásání se před zrcadlem a pak prásknutí dveří. Dusila v sobě slzy, když volala synovi.
Proč ho potom půl roku po rozvodu vzala zpátky? Sebe se ptá a sama si odpovídá: Byl tak jiný než ti druzí.
Pohlédla jeho směrem, pořád se tak divně usmíval, uklidnila se, až když jí sevřel ruku.

Chvíli tak seděli než se zeptal „Pamatuješ si, jak jsme na jaře byli na Pradědu? Dole bylo jasno a nahoře vánice?“ Zamyslel se, pohladil jí paži a pokračoval „Tak to fičelo, že ani Petrovy kameny nebylo vidět“. A dál uvažoval, že si ani své oblíbené pivo nemohl dát, protože v Ovčárně bylo plno.
S trochou nostalgie vzpomínal na tu, ke které přeběhl. Zpočátku to bylo krásné, cítil se silný, obletovaný družkou, ale s úbytkem peněz slábla i její náklonnost A tak rychle uhasla jiskra, kterou v něm zažehla.
Napadlo ho jediné, vrátit se domů, konec konců, svou ženu měl rád a ona jeho jistě taky a to malé škobrtnutí mu jistě už odpustila.
Jak se mýlil, přijala ho, ale nezapomněla. Výčitku cítil v každém jejím gestu nebo pohledu. Snažil se, velmi o ni usiloval, ale stále cítil tu facku na své tváři, kterou mu dala, když vstoupil do dveří a občas i zahlédl pohled očí bez slz..
Proto se jí snažil všechno vynahradit téměř psí láskou, z toho důvodu našel ten dům, aby nemusela nic dělat, jen být s ním.
„Půjdeme“ hlesl a nabídl jí rámě.
„Dnes máme žemlovku“ dodal. Přivedl ji před vilku a předal ji sestrám, chvíli počkal a pak vstoupil za nimi.